Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!

so, úno 24, 2024

U sochy maršála Koněva

U sochy maršála Koněva

Vážené soudružky, vážení soudruzi, dámy a pánové, je mi velkou ctí, že při této velmi významné pietní vzpomínce mohu promluvit pár slov nejen jménem svým, ale i jménem Komise mládeže ÚV KSČM.

Nacistický vyhlazovací tábor Auschwitz, jehož osvobození Rudou armádou si dnes připomínáme, byl právem nazýván továrnou na smrt. Bylo to místo, které odhalilo tu nejtemnější stránku lidské povahy a ukázalo, jaká zvěrstva je člověk člověku plánovaně schopen udělat, a to v masovém měřítku. Bylo to místo, kde i otrlí zabijáci z řad SS ztráceli rozum. Místo, kde se zaživa upalovali novorozenci. Místo, kde se devianti skrývali do bílých plášťů, aby mohli ukájet své sadistické choutky ve jménu pseudomedicíny. Místo, kde zemřely statisíce lidí. Bylo to ale také místo neuvěřitelného hrdinství, mezilidské solidarity, odhodlání, vůle po životě.

Auschwitz, jehož osvobození se stalo symbolickou připomínkou obětí vyhlazovací politiky nacistického Německa, však nebyl jediným takovým peklem na zemi. Mnoho životů bylo zmařeno i v protektorátu Bohmen und Maren, kde nacisté v městě Terezín zřídili tzv. židovské ghetto a policejní věznici gestapa. Nelze nevzpomenout, že jen pár dní před koncem války, 2. května 1945 bylo právě v malé pevnosti Terezín popraveno přes 50 mladých lidí, většina z komunistické odbojové organizace Předvoj. Nacisté až do konce válečných dnů naplňovali poslední rozkaz svého již mrtvého vůdce, nechávat za sebou při ústupu jen spálenou zemi.

Tato tragická událost konce války však pomalu upadá do zapomnění. Stejně jako hrdinství dalších komunistů, kteří i po transportu do koncentračního tábora nezištně riskovali vlastní život pro naši budoucnost. Platí to doslovně v případě Antonína Kaliny, který v koncentračním táboře Buchenwald zachránil přes 900 dětí. Český sir Winton, chtělo by se říct. Postava na hollywoodský bestseller. Skromného Antonína Kalinu, jehož hrdinství bylo odhaleno až na sklonku jeho života, však připomíná jen pamětní deska v budově ÚV KSČM a na jeho rodném domě v Třebíči. Přestože komunisté spolu se sovětskými zajatci patřili v koncentračních táborech k nejaktivnějším členům podzemních odbojových organizací, jejich odkaz, stejně jako odkaz dalších hrdinů druhé světové války se v posledních letech vytrácí. Takto naše společnost udržuje myšlenky antifašismu.

Nebylo tomu tak ale vždy. V roce 1980 vztyčili pražané v Dejvicích tuto sochu maršála Koněva jako projev trvající vděčnosti Rudé armádě, která se neoddiskutovatelně podílela na osvobození Československa. Dřív se při významných výročích odhalovaly památníky, nosily se květiny, kladly věnce. Na pietách se podílela armáda, školy, celé kolektivy. Dnes se nikdo z liberalů, pseudodemokratů a antikomunistů neobtěžuje položit alespoň symbolickou květinu nejen Rudé armádě, ale ani 1. Československému armádnímu sboru, který po boku vojsk maršála Koněva dobýval zpět naší milovanou vlast Československo a zaplatil hrdinskými ztrátami nejen v bojích u Sokolova, Kyjeva a na Dukle. Takoví jsou to vlastenci! Jen připomenu, že armádní generál Ludvík Svoboda nemá v Praze sochu a pokud z veřejného prostoru zmizí i socha maršála Koněva, přijde Praha o jedno z mála míst, kam si jít hrdinství čechoslováků bojujících na východě připomenout.

Vyzývám proto touto cestou současné vedení Prahy, aby letos ke kulatému výročí konce druhé světové války nejen že ponechalo na svém místě sochu maršála Koněva, ale aby navíc zrealizovalo sochu armádního generála Ludvíka Svobody. A protože argumenty těchto pseudovlastenců jsou dopředu čitelné, jedním dechem dodávám: emoční vydírání, že minulý režim vám podobné pocty znechutil, je trapné. I neustálé lhaní, že se zásluhy Rudé armády přeceňují. Lásku k vlasti a vděčnost za osvobození vám nikdo sebrat nemůže! Buď hrdost, vlastenectví a vděk cítíte nebo ne. Sáhněte si do svědomí, co jste v životě pro ostatní udělali vy a z jakého titulu tak dehonestujete památku těch, kteří neváhali pro naši budoucnost nasadit vlastní život.

Říká se, že historia magistra vitae – tedy že historie je učitelkou života. Znát vlastní dějiny a umět se z nich poučit je nezbytnou podmínkou pro úspěšný rozvoj společnosti. A pokud se my, kdo se scházíme na těchto pietních aktech a připomínáme si historická fakta, která se současnému systému nehodí do osnov, pokud se my dokážeme shodnout na tom, odkud kráčíme, měli bychom být také schopni se shodnout na tom, kam mají vést naše kroky do budoucna.

Jsou sice stále platná Marxova slova, že „pravda nezná hranice politického zeměpisu“. Ovšem my jako komunistická strana máme historickou povinnost překlenout všechny vnitrostranické rozpory a ujmout se vedoucí úlohy v budování jednotné a pevné hráze proti současnému sílícímu fašismu, který s koncem druhé světové války nezmizel, jen na chvíli utichl, aby nabral nové síly a podoby pro boj v jednadvacátém století. Je naší povinností budovat hráz proti fašismu, kterému cestu umetá nadnárodní kapitál, neoliberalismus a centrismus a který v minulosti vrcholil koncentračními tábory, jejichž hrůzu si tu dnes připomínáme.

Jako Komise mládeže Komunistické strany Čech a Moravy s plnou zodpovědností tento úkol přijímáme a je jedním ze stěžejních témat naší činnosti. Naše československá minulost je důstojným základním kamenem pro budování lepšího světa tady a teď. Světa, ve kterém na skutečné hrdiny nebude zapomenuto.

 

 

Image