Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!

so, úno 24, 2024

150 let od narození Vladimíra Iljiče Lenina

150 let od narození Vladimíra Iljiče Lenina

O Leninovi a leninismu jsem již několikrát referoval a fakticky totéž publikoval nejen v našem komunistickém listu Dialog. Naposledy to bylo před rokem, k 95. výročí úmrtí V. I. Lenina (95 let od úmrtí velkého člověka, myslitele, revolucionáře, „Dialog“ č. 343, leden-únor 2019). Zde jsem, myslím, ve stručné, v koncentrované formě načrtl, napsal v podstatě to nejpodstatnější. Nyní se soustředím na některé aspekty aktuálnosti leninismu dnes.

O leninismu K 150. výročí narození V. I. Lenina Úvod O Leninovi a leninismu jsem již několikrát referoval a fakticky totéž publikoval nejen v našem komunistickém listu Dialog. Naposledy to bylo před rokem, k 95. výročí úmrtí V. I. Lenina (95 let od úmrtí velkého člověka, myslitele, revolucionáře, „Dialog“ č. 343, leden-únor 2019). Zde jsem, myslím, ve stručné, v koncentrované formě načrtl, napsal v podstatě to nejpodstatnější. Nyní se soustředím na některé aspekty aktuálnosti leninismu dnes. 1. Jaké historické podmínky určily vnik leninismu, leninské etapy ve vývoji marxismu? Vznik leninismu byl určen objektivní potřebou, danou tím, že koncem 19. století vstoupil kapitalismus do nového, dle Lenina posledního, imperialistického stádia svého vývoje. Šlo o to, že vznik marxismu, Marxovo a Engelsovo teoretické působení patřilo do jiných historických podmínek, do epochy předmonopolistického kapitalismu, kapitalismu tzv. volné soutěže. V oněch nových historických podmínkách bylo tedy nutné, v návaznosti na díla K. Marxe a B. Engelse, na jejich ideový (filozofický, ekonomický, sociologický a politický) odkaz, tyto nové historické poměry zanalyzovat a vyvodit z toho patřičné závěry pro proletářské a národně osvobozenecké hnutí ve světě. Pro další cestu uskutečnění emancipace proletariátu a porobených národů. Tyto závěry a to na bázi hluboké a všestranné znalosti marxismu učinil V. I. Lenin. Tak se zrodila druhá etapa ve vývoji marxismu, etapa leninismu, který se stal neoddělitelným od marxismu, neboť na něj naplno navázal a dále jej rozvinul! Tak došlo ke zrodu kvalitativně nového a dialekticky propojeného, celistvého učení - marxismu-leninismu.  Leninismus se tak stal marxismem „epochy imperialismu a proletářské revoluce. Přesněji: leninismus je teorie a taktika proletářské revoluce vůbec, teorie a taktika diktatury proletariátu zvláště. (viz Stalin, J. V.: O základech leninismu, In: Otázky leninismu, Praha 1950, s. 10) Tuto charakteristiku odmítli „reformní komunisté“ a posléze i „moderní levicové strany“, formující se z bývalých komunistických stran. 2. Zpochybňování a odmítání leninismu, marxismu-leninismu Z ideologů jež sehrály významnou úlohu při tzv. transformaci KSČ v reformistickou, nekomunistickou stranu KSČM, připomenu vyjádření M. Ransdorfa. Ten totiž rovněž považoval leninismus fakticky za čistě ruský (zaostalých poměrů Ruska) jev, jen za jednu z neevropských interpretací marxismu. „V dnešním kontextu máme lepší možnost než dříve kriticky zhodnotit podstatu a meze leninismu, vyrovnat se s jeho odkazem. Leninismus se z dnešní perspektivy jeví jako jeden z možných a historicky podmíněných proudů v marxismu, který si – pokud jde o jeho genezi – lze těžko odmyslit od specificky ruských podmínek a ruské myšlenkové tradice.“ Leninismus je jen „jednou z možných forem výkladu marxismu, nic víc a nic méně.“ (Ransdorf, M.: Potřeba vnitřní síly, Naše pravda, 1993, s. 3) A ještě jeho jednu, až jízlivě zlovolnou charakteristiku leninismu. S leninismem přišel J. V. Stalin, který prý „potřeboval pláštík leninismu, kult Lenina, aby se sám mohl postavit na místo neomylného vůdce…“ (Ransdorf, M.: „Rozumět Rusku, rozumět Leninovi“ předmluva k Leninově knize „Stát a revoluce“, vydané M. Zítkem v edici „Knihy, které změnily svět,“ s. 34) Tak účelové, trapně povrchní soudy a to od údajně fundovaného a známého marxologa, „nového čtenáře“ a interpreta Marxe. Ale vraťme se k postižení leninismu. V podstatě na Stalinovu charakteristiku navázaly v chruščovovsko-brežněvovské éře KSSS - zřejmě pod vlivem „pražského jara", nástupu tvrdého revizionismu a antisocialismu, pod rouškou vábné fráze o „socialismu s lidskou tváří“ v roce 1968 - „Teze k 150. výročí narození K. Marxe“: Leninismus zde byl definován jako „nová, vyšší etapa marxismu, jeho tvořivé rozvinutí v nových podmínkách, v podmínkách imperialismu a proletářských revolucí, přechodu lidstva od kapitalismu k socialismu a komunismu… Leninská etapa ve vývoji revoluční teorie, to je marxismus 20. století, marxismus současné epochy…" (Moskva 1968, s. 15-16) Koncentrovaně řečeno: Leninské učení, jako obohacený nosný základ marxismu, tedy marxismu-leninismu, se vyznačuje celistvostí a nedílnou, dialektickou jednotou filozofických (dialektického a historického materialismu), ekonomických (vědecké politické ekonomie kapitalismu a socialismu) a sociálně politických (vědeckého socialismu a komunismu) názorů, odhalujících a objasňujících nejen nejobecnější zákony a zákonitosti pohybu a vývoje světa, přírody, společnosti a lidského myšlení, ale především a hlavně zákony a zákonitosti vzniku, vývoje a zániku kapitalistické vykořisťovatelské, třídně antagonistické společensko-ekonomické formace při naplňování historické role proletariátu vedeného jeho politickým předvojem - komunistickou stranou. Nahrazení kapitalismu socialismem a komunismem. Marxismus-leninismus se tedy stal, je a i dnes musí být pro skutečné komunistické strany teoretickým, světonázorovým základem řešení složitých otázek společenského vývoje a zde uvědomování proletariátu, pro budoucí revoluční boj, revoluční přeměnu světa, odstranění kapitalismu a budování nové společnosti. Zde tedy nemá pravdu předseda KSČM V. Filip, který prohlásil“ „Co se týče Lenina, je jasné, že jen něco z vývoje zůstává. I z Leninových myšlenek zůstalo jen něco reálného. Řada jich byla překonána, není použitelná a některé nejsou pro nás dokonce ani přijatelné. Chceme posuzovat tuto společnost dnešníma očima, nikoli očima minulého století. Opravdu nejsme tak hloupí, abychom opakovali stejné chyby“ sdělil divákům.“ (V. Filip, Haló noviny, 17. 4. 2010). Na myšlenkových pochodech V. Filipa a mnoha jeho blízkých to je výrazně vidět. Někdy se ohání tím, že je dialektik, ale o dialektice toho mnoho asi neví a nikdy ji zřejmě ani nestudoval, natož aby ji pochopil. A právě dialektiku, materialistickou dialektiku, jako základní metodu vědeckého poznání skutečnosti rozvinul a obohatil v návaznosti na obrovské teoretické dědictví K. Marxe a B. Engelse právě V. I. Lenin. S tou se setkáte fakticky ve všech stěžejích Leninových dílech, knížkách, statích a článcích (např. v Materialismu a empiriokriticismu, ve Třech zdrojích a tří součástí marxismu, v práci K. Marx, zejména pak ve Filozofických sešitech, které jsou v jistém smyslu přímým pokračováním Materialismu a empiriokriticismu, Sešitech o imperialismu a v knize Imperialismus jako nejvyšší stádium kapitalismu, v Dětské nemoci, levičáctví v komunismu, Ještě jednou o odborech, o současné situaci a chybách Trockého a Bucharina aj.). Ještě jinak řečeno jde u antileninistů o metafyzický, antidialektický přístup k marxismu, který je podmíněn naprostým nerespektováním dialektického vtahu teorie a metody v marxismu. Tato teoreticko-metodologická a světonázorová deformace je dokonce zakotvena v ustavujících dokumentech KSČM, kde je uvedeno, že tato „moderní demokratická levicová strana“ (Dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3. - 4. 11. 1990, s. 47) se hlásí jen k Marxově metodě, „k metodologickému odkazu Marxovy materialistické dialektiky, v souladu sní, však odmítáme pojetí marxismu jako uzavřeného systému. Tím strana přijímá ideový pluralismus a otevírá se nemarxistické levici.“ (Program KSČM, část: Za národní charakter strany a demokratický socialismus, Dokumenty 1. Sjezdu KSČM, Olomouc 13. – 14. 10. 1990, s. 16) Ano strana byla „reformními komunisty“ a „tvořivými marxisty“ skutečně naplno otevřena revizionismu, zanášení buržoazní ideologie do marxismu! A to bezesporu proto, jak to prokázal třicetiletý vývoj této strany, aby byl zabezpečen a dynamizován proces jejího odkomunizování. Zřeknutí se komunistické stranickosti a identity, na bázi antileninismu, při renezanci sociáldemokratismu. Proto můžeme v dokumentu projednaném 18. sjezdem KSČS nalézt následující slova: „Je třeba se znovu zabývat myšlenkami sociálně demokratických teoretiků minulosti, jako byli např. O. Bauer, E. Bernstein, K. Kautský (tedy nejpřednějších revizionistů a renegátů dělnického hnutí – Z. K.), K. Liebknecht, R. Luxenburková, K. Rener, ale i současných představitelů a teoretiků stran Socialistické internacionály. Jako tvořiví marxisté se vracíme k podnětným myšlenkám osobností, které sehrály významnou úlohu v procesu vytváření a konstituování mezinárodního komunistického hnutí i sovětského státu, jež nezřídka padly za oběti stalinismu … Za všechny by bylo možné jmenovat např. L. N. Trockého, A. Gramsciho, J. Dimitrova, N. I. Bucharina, M. Djilase, ale i další.“ („Historické kořeny zápasu o novou levicovou stranu“, Obsahové dokumenty 18. sjezdu KSČS, 3. - 4. 11. 1990, s. 4) Závěrem k uvedené problematice je na místě upozornit na to, co je zřejmé, co V. Filipovy a mnoha jiným, pro jejich hluboce zakořeněný reformismus, sociáldemokratismus, z filozofického hlediska pragmatismus a pozitivismus (s jeho „objektivismem“, ulpíváním jen na popisu faktů, ne na jejich vysvětlení, postižení jejich podstaty) vadí při analýze společenských jevů a procesů. Je to nutnost respektovat nezbytnost uplatnění principů a teoretických závěrů dialektiky společenského vývoje, dialekticko-materialistického pojetí dějin (historického materialismu). Právě Leninem byla marxistická, materialistická dialektika mistrně použita v nových historických podmínkách. Ten podobně jako Marx nenapsal velký traktát o dialektice, jek to učinil Hegel, který po sobě zanechal „Logiku“ s velkým „L“, tedy speciální a systematický výklad dialektiky („Logika jako věda“). Marx však „zanechal přece logiku „Kapitálu“ … V „Kapitálu“ je na jednu vědu aplikována logika, dialektika a teorie poznání materialismu … jenž převzal od Hegela všechno cenné a dále je rozvinul“. (Lenin, V. I.: Filozofické sešity, Spisy sv. 38, s. 322) Ano, nejen „Kapitál“, ale i další Marxova díla jsou nejen obrovským přínosem k politické ekonomii, ale i geniálními pracemi v oblasti filozofie a vědeckého komunismu.  Obdobně Lenin, nenapsal „Logiku“ s velkým „L“, ale jeho přínos k rozvoji materialistické dialektiky je rovněž obsažen zejména v jeho nosných textech. Připomeňme zde v návaznosti na knihu „Materialismus a empiriokriticismus“ (napsáno v roce 1908, vydáno v roce 1909) jeho „Filosofické sešity“, v nichž učinil při studiu Heglovy „Vědy o logice“ celou řadu významných a inspirativních konspektů, výpisků a kritických poznámek (září - prosinec 1914), kterými obohatil a dále rozvinul materialistickou dialektiku. Jednou z nejvýznamnějších otázek, které Lenin filozoficky zobecnil, patří objasnění jednoty dialektiky, logiky a teorie poznání. Hlavní smysl tohoto problému spočívá v tom, že zákony a kategorie dialektiky jako odraz dialekticky se vyvíjecí objektivní skutečnosti, vystupují i jako zákony vývoje objektivního světa, i jako zákony poznání i jako zákony logiky, pokaždé však ve své specifické formě.  Lenin tak objasnil významnou zvláštnost dialektického materialismu, díky němuž objasnil princip o jednotě, totožnosti dialektiky, logiky a teorie poznání, které se v podstatě kryjí, tvoří jednu ucelenou vědu, celistvost určitých vzájemně různých stránek filozofického poznání. Ukázal na složitost a protikladnost pohybu a vývoje poznání. A to od bezprostředního ke zprostředkovanému vědění, od počitků a vjemů k myšlení – k pojmům a kategoriím, od jedinečného k obecnému a naopak od obecného přes zvláštní k jedinečnému, od jevu k podstatě atd. Poznání má tedy, podle Lenina, jednoznačně dialektický charakter. Zákony a kategorie dialektiky jako vědy (subjektivní dialektika, dialektika idejí), jsou výsledkem procesu vývoje, jsou odrazem a výrazem objektivní dialektiky (dialektiky objektivního světa věcí). Leninovými slovy při konspektu Hegelova textu: „Souhrn všech stránek jevu, skutečnosti a jejich (vzájemné) vztahy – z toho se skládá pravda. Vztahy (= přechody = rozpory) pojmů = hlavní obsah logiky, přičemž tyto pojmy (a jejich vztahy, přechody, rozpory) jsou ukázány jako odrazy objektivního světa. Dialektika věcí vytváří dialektiku idejí, a nikoli naopak.“ (Lenin, V. I.: Filozofické sešity, Spisy sv. 38, s. 197) 3. Ještě k jednomu z Leninových přínosů k dnešku (inspirace k obnově komunistického hnutí) Podle mého názoru, vycházím-li z jisté, historicky vzato analogické situace, jak z období, kterou prožívala Sociálně demokratická dělnická stra Ruska v období po porážce první ruské revoluce (z let 1907-1909), tak ze situace po naší porážce z přelomu 80. a 90. let minulého století. Ano dnes jsme v podobné, avšak z hlediska historických okolností a především naší perspektivy, v ještě složitější, přesněji řečeno, mnohem horší situaci.  A to proto, že tato naše porážka se uskutečnila po socialistických revolucích, po odstranění kapitalismu a dosažení, vybudování základů socialismu. Při existenci a dokonce za vedoucí úlohy komunistických stran ve společnosti. Stran, které se měly, při organizační, vůdčí roli ve společnosti, údajně řídit vědeckou, marxisticko-leninskou teorií. Ano leninismus, přesněji řečeno marxismus-leninismus, byl prezentován jako oficiální teorie, ideologie i těch komunistických stran a socialistických států, jejichž nejvyšší struktury, při absolutně vedoucí a ničivé roli vůdců KSSS a sovětského státu v procesu „perestrojky“, připravily a řídily naši porážku a leninismus zdiskreditovaly. Došlo k naší porážce, která byla falešně prezentována jako porážka marxismu-leninismu, marxistické, prý „komunistické utopie“. Přitom to nebyla porážka leninismu, marxismu-leninismu, ale jeho vulgární deformace, revizionistické dezinterpretace – revizionismu, který po nástupu Gorbačova a jeho party explozivně metastázoval do živého organismu ideologického a politického systému socialistických zemí. Šlo tedy o naši porážku iniciovanou a řízenou „předvojem“ kontrarevolučních, protisocialistických sil – „pátou kolonou“ disidentů, licoměrných osob dvojí tváře, v nejvyšších funkcích stranických a státních struktur, v samotném Kremlu a na špičce ÚV KSSS. ***** Po porážce Ruské revoluce z let 1905-1907, tedy po vítězství politické reakce, zesílily pokusy „kritiků“ marxismu o zfalšování a zdeformování této revoluční teorie. Doslova řečeno, kontrarevoluce útočila i na teoretické, ideologické frontě. Vládnoucí buržoazně caristický tisk dal naplno prostor buržoazním pisálkům, kteří zahájili tažení proti marxismu. Tedy tak, jak k tomu došlo v ještě intenzivnější a drsnější formě po vítězných kontrarevolucích v bývalých socialistických zemích na přelomu 80. a 90. let dvacátého století, při završení procesu gorbačovské „(kontra)revoluční perestrojky“. Četní buržoazní, pisálkové zahájili tažení proti marxismu, tak jako následně po více než osmdesáti letech u nás neoburžoazní pisálkové a „noví“ pseudodemokratičtí politici, tažení proti marxismu-leninismu, proti jak se tak říká „zločinnému komunismu“. Ale vraťme se do roku 1908, k Leninovi. Ten provedl zdrcující a hluboce vyargumentovanou kritiku takových, dříve tzv. marxistických literátů jako Bogdanov, Bazarov, Lunačarskij aj. též četných menševiků, kteří přišli s onou „kritikou“ marxismu, jeho teoreticko-metodologických a vědecko-historických základů. Těch, kteří stavební kameny marxistické filozofie, dialektického materialismu nahrazovali rafinovaným zejména subjektivním až agnosticistickým idealismem, kdy někteří z nich, slovy V. I. Lenina, začali hlásat (oni „bohohledači“, „bohostrůjci“) nutnost vytvoření nového „socialistického náboženství“, pokusili se smířit marxismus s náboženstvím, aby mohli zatemnit především vědomí dělníků opiem náboženských ilusí.  Přitom svou totální zradu marxismu zastírali falešným, pokryteckým heslem „obrany“ či „rozvoje“ marxismu. Jak to objasnil právě Lenin, jejich „kritika“ byla spojena s tažením proti revoluční straně a proti revoluci, s agresivním útokem západoevropských antimarxistů – revizionistů, proti marxismu! Tak tomu bylo jak při pokusu o „zlidšťování bolševizmu“ tzv. socialismem s lidskou tváří, pod „etiketou“ zbavení se „stalinismu“, „dogmatických“ marxistů-leninistů i při demontáži socialismu o dvacet let později, kdy šlo prý o to překonat svět „ideologického a strategického absurdna … se studenou válkou.“  „Neboť ambicí přestavby už nebylo zlidšťování bolševismu, a nikoliv dokonce zlom předchozího systému, ale překonání, „vytlačování“ stalinismu z předchozího homo sovětikus.“ (Gračov, s. 93, 260-261) Opět se vraťme k Leninovi, který principiálně odhaloval tehdejší revizionisty. Ne náhodou (25. 2. 1908) napsal M. Gorkému ostrou kritiku k publikaci „Náčrty filozofie marxismu“: „Přečetl jsem všechny statě … a při každé z nich jsem byl hněvem přímo bez sebe. Ne, to není marxismus! Naši empiriokritikové, empiriomonisté a empiriosymbolisté lezou do bahna. Ujišťovat čtenáře, že „víra“ v reálnost vnějšího světa je „mystikou“ (Bazarov), plést nejnemožnějším způsobem materialismus a kantovství (Bazarov a Bogdanov), hlásat odrůdy agnosticismu (empiriokriticismus) a idealismu (empiriomonismus), učit dělníky „náboženskému ateismu“ a „zbožnění“ vyšších lidských potencí (Lunačarskij), prohlašovat Engelsovo učení o dialektice za mystiku (Berman), čerpat ze smrdutých pramenů jakýchsi francouzských „pozitivistů“, agnostiků nebo metafyziků - čert aby je vzal i se „symbolickou teorií poznání“ (Juškevič)! Ne, to je již přespříliš. My, řadoví marxisté, ovšem nejsme ve filozofii sčetlí, avšak proč nás tak urážejí a předkládají nám něco takového jako filozofii marxismu! Dám se spíš rozčtvrtit, než abych byl ochoten spolupracovat v orgánu nebo kolegiu hlásajícím podobné věci.“ (Lenin – Gorkij, Dopisy, vzpomínky, dokumenty, Praha, SNPL 1962, s. 41)   Nejen na uvedené autory s jejich filozofickými, antimarxistickými bludy, Lenin ostře kriticky reagoval v článku „Marxismus a revizionismus“ (duben 1908) V uvedeném článku podává stručnou a jasnou charakteristiku revizionismu, který tehdy zasáhl nejen ruské revoluční, dělnické hnutí, stal se přímo mezinárodním jevem. Ukázal na to, že od zrodu marxismu, tj. 40. let 19. století „bojoval marxismus proti teoriím, které mu byly hluboce nepřátelské“ (mladohegelovci – zastánci filozofického idealismu; proudhonisté – v oblasti ekonomických učení). V 60. „letech se boj přenáší … do oblasti, jež je bližší bezprostřednímu dělnickému hnutí: vyhnání bakuninismu z Internacionály“, proti pozitivistovi Dühringovi atd. „Marxismus už vítězí nad všemi ostatními ideologiemi dělnického hnutí… Jakmile však marxismus vytlačil všechna poněkud ucelená učení, která mu byla nepřátelská, začaly si tendence, které toto učení vyjadřovaly, hledat jiné cesty. Změnily se formy a příčiny boje, boj však pokračoval. A tak druhé půlstoletí existence marxismu (v 90. letech 19. století) začalo bojem protimarxistického směru uvnitř marxismu. Tomuto směru dal jméno bývalý ortodoxní marxista Bernstein … nejuceleněji formuloval opravy Marxova učení, revizi Marxova učení, revizionismus.“ (Lenin, V. I.: Marxismus a revizionismus, Spisy, sv. 15, Praha, SNPL 1958, s. 28-29) Již jsem připomněl (viz výše uvedený dopis Lenina Gorkému) Leninovu obranu marxistické filozofie, dialektického a historického materialismu a marxismu vůbec, kterou uskutečnil při hluboké a důsledné kritice empiriokriticismu a jeho odnoží, tedy revizionismu a buržoazní idealistické filozofie. Speciálně se tomu věnoval ve své rozsáhlé práci „Materialismus a empiriokriticismus“ (duben 1908). Zde ukázal, že ruští machisté (Ernst Mach – rakouský fyzik a subjektivně idealistický filozof, jeden ze zakladatelů empiriokriticismu, jenž pokládal materiální skutečnost, svět věcí za „komplex počitků“), kteří si přáli „doplnit a rozvinout marxismus machismem“, jen opakovali subjektivně idealistické a agnostické (učení popírající poznatelnost světa) ideje. Co je třeba zdůraznit je, že Lenin při své kritice uvedeného filozofického směru obohatil marxistickou filozofii: všestranně objasnil základní filozofickou otázku (o vtahu bytí a vědomí), nejdůležitější kategorie marxistické filozofie (hmota, pohyb, prostor a čas, vědomí, zkušenost, příčinnost ad.). Rozvinul zde marxistickou gnoseologii - teorii poznání (teorii odrazu, stupňů a forem poznání – smyslového a racionálního), problematiku pravdivosti poznání (vztah poznání a praxe) atd. A co je v „Materialismu a empiriokriticismu“ zvláště významné, je Leninovo uplatnění základních principů kritiky buržoazní filozofie a revizionismu, jež představují metodologické postupy vlastní dialektickému materialismu, které Lenin na závěr své knihy zformuloval. A ty mají trvalou platnost, zvláště dnes, vlastně minimálně přes 35 let od začátku aktivní sebedestrukce socialistických společenských systémů a útěku od marxismu-leninismu, za vůdčí role antileninistů, tzv. tvořivých marxistů a eurokomunistů! „Zaprvé a především je nutno srovnat teoretické základy této filozofie (empiriokriticismu – Z. K.) s teoretickými základy dialektického materialismu …“. Jde o logické srovnávání, logickou kritiku, která hrála významnou úlohu již v dějinách filozofie. (Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, Spisy, sv. 14, Praha, SNPL 1958, s. 377) Jak se o to sám Lenin zmínil i později, ve svých Filozofických sešitech, napsal, že „… když jeden idealista kritizuje základy idealismu jiného idealisty, má z toho vždycky zisk materialista. Srov. Aristoteles versus Platón etc. Hegel versus Kant etc.“ Tento princip srovnávání teoretických základů kritizovaného směru je prvním předpokladem kritiky. „Zadruhé je nutno určit místo empiriokriticismu jako jedné velmi malé školičky filozofů-odborníků mezi ostatními školami přítomnosti. Mach a Avenarius vyšli z Kanta, ale nedali se od něho směrem k materialismu, nýbrž v opačnou stranu, k Humovi a Berkeleyovi… k idealismu.“ (Tamtéž s. 377) Jde o princip historické souvislosti a „rodové“ posloupnosti kritizovaného směru, kdy ten či onen opakuje určité přístupy a tím „staré“ chyby, v daném případě Berkeleyho nebo Huma, Kanta nebo Hegela. Současné směry buržoazní filozofie sice navazují na starší filozofické systémy, ala transformují se do nové historické situace s novou „modernější“ argumentací. „Zatřetí je nutno vzít v úvahu, že machismus nepochybně souvisí s jednou školou v jednom odvětví moderní přírodovědy … Menšina nových fyziků upadla vlivem zhroucení starých teorií po velkých objevech posledních let, vlivem krize nové fyziky … pro svou neznalost dialektiky, přes relativismus do idealismu.“ (Tamtéž s. 377-378) Jde o zásadu odhalení dané problematiky ať přírodovědní, nebo společenskovědní, jež daná filozofie nesprávně řeší. Tedy odhalení jejích gnoseologických kořenů v souvislosti s rozvojem přírodovědy nebo společenských věd.  „Začtvrté, za gnoseologickou scholastikou empiriokriticismu nelze nevidět boj stran ve filozofii, boj, který konec konců vyjadřuje tendence a ideologii nepřátelských tříd soudobé společnosti. Moderní filozofie je zrovna tak stranická jako před dvěma tisíci lety. Bojujícími stranami v podstatě věci jsou materialismus a idealismus, i když tato podstata je zastírána učenecko-šarlatánskými novými jmény nebo slabomyslnou nestranickostí.“ (Lenin, V. I.: Materialismus a empiriokriticismus, Spisy, sv. 14, Praha, SNPL 1958, s. 378) Jde zde tedy o odhalení třídních kořenů kritizovaného filozofického směru. Zájmy, kterých tříd a sociálních skupin konec konců vyjadřuje. Lenin uplatňování tohoto principu – který je považován buržoazními profesory aj. ideology, teoretiky, „učenecko-šarlatánskými“ publicisty, za nesmyslný, neboť prý nemá s objektivností poznání nic společného – chápal jako požadavek systematicky a důsledně odhalovat boj stran ve filozofii i sociálně ekonomický základ teoretických střetů a objasňovat vliv třídních vztahů, třídního boje nejen na filozofická učení. Je zde třeba jasně říci, že marxisticky chápaná třídnost a stranickost nejenže neodporuje vědecké objektivnosti poznání společenských procesů, nejen že nebrání jeho správnému pochopení, ale naopak je nezbytnou podmínkou správného poznání. Buržoazní filozofové, ale i další teoretici ze sféry společenských věd, se odvolávají na „objektivismus“, který ovšem jen zamaskovává jejich buržoazní stranickost. To, že jejich ideová produkce konec konců vždy sloužila a slouží kapitalistickému společenskému systému, zájmům vládnoucí buržoazie a jejím spojencům (maloburžoazii, výše postaveným manažerům a středním vrstvám prezentovaným jako „střední třída“ atp.). Za to jsou většinou i patřičně honorováni. Proto V. I. Lenin věnoval takovou pozornost buržoaznímu objektivismu, jeho pozitivistické podstatě, která spočívá v absolutizaci faktů, při ignorování jejich vnitřní i vnější dialektické souvislosti. Takový přístup při analýze společenských procesů stírá třídní vztahy, třídní boj a konec konců slouží k obhajobě kapitalismu za každou cenu. Ano buržoazní objektivismus vylučuje ze svého zkoumání sociální antagonismy, kdy marxismus-leninismus je nejen závazně respektuje, ale i otevřeně hájí zájmy námezdně pracujících, proletariátu, pokrokové třídy současnosti.
Image