K výročí Listopadové kontrarevoluce: Bezprecedentní zrada

Tak nazval gorbačovskou „perestrojku“ filosof, sociolog a matematik Alexandr Zinovjev. Za Brežněva byl přinucen emigrovat do SRN. Stal se laureátem jedné z nejprestižnějších cen Evropské unie (porazil tehdy našeho Schönfelda, Pavla Tigrida) za práci, v níž ironizoval „světlé zítřky komunismu“. Jeho život se podobá zázračnému příběhu, který známe ze Svatého písma, kdy se židovský Šavel přeměnil v křesťanského Pavla, pronásledovatel prvních křesťanů, v zakladatele jejich pozemského království, církve římskokatolické.

A. Zinovjev se účastnil bojů ve Velké vlastenecké válce, když se do armády přihlásil z pracovního tábora, kam se dostal pro přípravu atentátu na Stalina. A vrátil se, ač vždy v prvních řadách, vystaven největším nebezpečím, s mnoha vyznamenáními za statečnost. Vyučoval na universitě v Leningradě, s opozičností proti Moskvě se dostal do potíží, zařadil se k „disidentům“. V Západním Německu pak musel dokazovat, že jeho emigrace je politická a činil se, jak mohl. Do chvíle, kdy zjistil, že Sovětský svaz se ocitl ve smrtelném nebezpečí gorbačovskou perestrojkou, kterou výstižně nazval „katastrojka“. Stal se úhlavním nepřítelem „gorbačovštiny“. Ten, kdo kdysi připravoval atentát na Stalina, jej nyní hájil. Pochopil totiž, že o to, aby Rusko, které nadevše miloval, se stalo světovou velmocí, se mimořádně zasloužil J. V. Stalin. Studie, které věnoval tomuto tématu, jsou žel u nás nedostupné. Kupodivu, ani ideologové KSČM, kteří se chlubí znalostmi kdejakých zplodin „vědeckých“ prací vydávaných v USA a na Západě, o něm mlčí. A přitom by stačilo – k pochopení příčin mocenského převratu, který se odehrál na přelomu minulého a současného století – zpřístupnit naší veřejnosti (aspoň té, která se hlásí k levici), co o to všem napsal A. Zinovjev, když poučen tím, co zažil při svém pobytu v „kapitalistickém ráji“, se pokusil shrnout své poznatky vědce, který přes všechny životní peripetie zůstal věrný myšlence komunismu a své vlasti.

Kdo měl to štěstí dostat se k jeho pracím, je překvapen statečností jeho sebekritiky. Jde o mimořádný příklad vědce, který se sklání před jedinou autoritou: autoritou pravdy.

Všichni máme sklon, ruku na srdce, hájit svou minulost, najít vždy nějaký ten důvod k ospravedlnění toho, jak jsme mysleli a jak jsme si počínali za té či oné prekérní situace. Čtenářům Dostojevského nebo Tolstého je známo, jak často hrdinové jejich románů, které skutečně nacházeli v tehdejším Rusku, dovedou „překonat sami sebe“. Je to i životní příběh A. Zinovjeva, který žel před několika lety zemřel. Škoda, že není spisovatel, který by drama jeho života ztvárnil v románu. Byl by to – a stačilo by držet se jen skutečnosti – nepochybně bestseller, okno, z něhož bychom mohli spolehlivě nahlédnout do současného světa s jeho pozadím, pečlivě zastřeným horlivými lokaji snad nejvlivnější velmoci současnosti – „masmédií“.

Bude, doufejme, možnost vrátit se k dílu A. Zinovjeva. Nyní se spokojme aspoň s tím, co jsme dosud o něm řekli, a zvláště s jeho tvrzením, že tzv. perestrojka, spojená s Gorbačovem a jeho „pátými kolonami“ v dalších zemích socialistického společenství (u nás se všemi těmi adamci, mohority a spol.), byla „katastrojkou“. Jinými slovy, jak se vyjádřil, bezprecedentní zradou.

A skutečně, v dosavadních dějinách těžko najít něco tak hanebného a mrzkého! Vždyť nejvýznamnější dílo, jaké dosud historie poznala, dílo Velké říjnové socialistické revoluce, jíž byl zahájen přechod lidstva od kapitalismu k socialismu a prokázána v praxi pravdivost revolučního učení Karla Marxe, vědeckého socialismu, bylo touto perestrojkou, „katastrojkou“, zmařeno. Nastoupila éra světové kontrarevoluce, odvety a pomsty za „drzost“, s jakou se odvěky utiskované a vykořisťované masy pracujících odvážily nastolit své panství skutečné svobody.

***

„Návrat do Evropy“! Tak se u nás po 17. listopadu křičelo na náměstích a zvonilo se klíči s požadavkem, aby se otevřela cesta k tomuto návratu. Pravda, a to musíme dnes velmi důrazně konstatovat, byla to tehdy menšina národa, která se takto prezentovala. Ale byla agresivní a velmi hlučná. A co je nejdůležitější? Vítr foukal do jejích plachet. Vítr z Kremlu. Tam bylo hnízdo zrady! Tam také rozhodli o tom, že naše komunistická strana, ovládaná již patolízaly Kremlu, musí ustoupit a předat své mocenské postavení agentuře USA! Patří k tragikomickým situacím oněch vzrušujících dnů volba prezidenta ve Vladislavském sále k samému konci devětaosmdesátého roku, kdy poslanci za KSČ z příkazu Moskvy zvolili hlavou státu Václava Havla, který bez rozpaků složil slib, v němž se zavázal pokračovat v budování socialismu. Nemohlo být kolosálnějšího podvodu!

KSČ tím splnila svůj poslední úkol: zradila sama sebe! Žel KSČM, která vzešla z jejího popele, se dosud s touto zradou nevyrovnala. Přihlásila se k ní. A toto Kainovo znamení nese stále na svém čele. A od svého založení, kdy se distancovala od KSČ, pokud ta byla ještě jakžtakž gottwaldovská, tedy od KSČ, jež se hlásila k marxismu-leninismu, nemůže se tohoto znamení zrady zbavit. A za současného vedení, jak se zdá, ani nechce. Záleží jí totiž na jediném: být považována za stranu demokratickou, tj. integrální součást politického systému vládnoucí buržoazie, buržoazního parlamentarismu, tolik pohrdaného a odsuzovaného Karlem Marxem.

Co už vyšlo prací, knih a statí o příčinách pádu reálného socialismu?! V žádné z nich se však o tom, co rozhodlo o naší porážce, nedočtete. Úkol, který je stále před námi. A před celým komunistickým hnutím, které se pozvolna, s velkými potížemi, vzpamatovává. Jsou někteří, kteří už řekli jasné slovo, podložené solidní analýzou. Např. Harpal Brar, představitel marxisticko-leninské KS V. Británie. Ale i jiní, např. Ludo Martens, zakladatel Belgické strany práce. Jejich hlasy jsou však zamlčovány. Také upozorňujeme na „Offen-siv, časopis pro socialismus a mír“, dvouměsíčník, který vydávají komunisté, marxisté-leninovci, žel, rovněž těžko dostupný. Zdá se, že hlas pravdy je zatím hlasem volajících v poušti. A co je hlavní bariérou, která brání, aby byl vyslyšen? Je to tzv. moderní eurolevice, jsou to revizionisté, kteří stojí v cestě pravdivému poznání historie reálného socialismu. Své pozice redukují na „antistalinismus“. A tím jen přizvukují – někteří možná nechtěně – zavilým odpůrcům komunismu. Ostatně Lenin dávno již odhalil revizionisty jako pomahače kapitalistů, renegáty marxismu, v tom, aby udrželi na uzdě námezdně pracující a zachránili vykořisťovatelský a zločinný kapitalismus.

***

Připomínáme si 25. výročí „sametové revoluce“. A co se tedy po 17. listopadu odehrálo? Otevřely se dokořán brány kontrarevoluci. „Katastrojka“ – slibující „opravdový socialismus“, s „lidskou tváří“ – skončila v uzurpaci moci „neoburžoazie“. V moci „kmotrů“ a „oligarchů“, ve ztrátě suverenity země, v tom, že se jí zmocnil cizácký kapitál! Nová Bílá hora!

Přečtěte si článek č. 1 Ústavy České republiky! Prý jsme suverénním státem. Je to vyložená lež, pouhá deklarace, která je v naprostém rozporu s realitou.

Už tím, že jsme vstoupili do EU, zbavili jsme se značné části své suverenity. Rozhodující však je jedno: a to je dominantní pozice – a kdo chce o tom pochybovat? – cizáckého kapitálu! Ne, nemůžeme se cítit ve své vlasti jako ve svém domově. A bude-li se i nadále zpívat naše hymna, pak to může být právem považováno za provokaci. Schwarzenberg zřejmě ví dobře, proč se její slova nenaučil.

***

Analytici reálného socialismu, jakými disponuje Filipova KSČM, trpí vážným nedostatkem: shrnují své závěry v dogmatický článek víry, který lze vyjádřit jedním slovem: antistalinismus. Nic hloupějšího, primitivnějšího a trapnějšího nelze vymyslet. Ale budiž. Z jejich řad se znovu a znovu ozývá: prý pád reálného socialismu (který ostatně ani za socialismus nepovažují, šlo podle nich jen o nezdařený pokus, o „protosocialismus“) nebyl zaviněn „vnějšími faktory“, ale tím, že jsme si u nás nepočínali, jak bylo třeba. Místo, abychom se např. zahleděli do Bati, přijali jsme otrocky „sovětský model socialismu“, tj. model, který podle nich zkonstruoval Stalin. Prostě a jednoduše, nevycházeli jsme prý z našich národních specifik. Jinými slovy: Gottwald (ten hlavně), Novotný, Husák a Jakeš se svými posluhy to vše zavinili. Chruščov se svými reformami, s destalinizací u nás nepochodil. Dubček dělal, co mohl, ale jeho dílo zmařili „okupanti“, jak se nám snaží namluvit. A když se konečně objevil spasitel – Gorbačov – slovy jsme se k němu přihlásili, ale de facto jsme jeho politiku přestavby a obnovy socialismu (tj. zrady socialismu!) odmítli. Proč? Byli jsme prostě a jednoduše zatíženi „stalinismem“, nebyli jsme schopni přijmout „nové myšlení“. A nyní prý ti, co zavinili tento neúspěch, mluví o zradě Gorbačova.

Tak aby bylo jednou provždy jasno: Gorbačov zradil a šlo skutečně o zradu bezprecedentní! Ale v tom nebyla hlavní příčina naší porážky. Jeho zrada byla jen povrchovým jevem procesů rozkladu socialismu po XX. sjezdu KSSS (únor 1956), chruščovismu. Ne náhodou se Gorbačov a jeho stoupenci nazývali „dětmi XX. sjezdu KSSS“. 

A oč šlo ve skutečnosti?

O to, že „maloburžoazní živel“, který Lenin označil po kronštadtské vzpouře na jaře 1921 za „hlavní nebezpečí pro socialismus“, nabyl po XX. sjezdu v KSSS – a postupně v komunistickém hnutí – vrchu!

Kádry představující tento živel postupně ovládly vedení KSSS – za Brežněva i po něm, zvláště pak za Gorbačova, který byl jen výlupkem tohoto živlu. Ten na zasedání ÚV KSSS 29. 7. 1988 definitivně rozhodl o přechodu země od socialismu ke kapitalismu – a dezorientoval masy lidu. Se sliby o lepším, opravdovém socialismu. Ve skutečnosti vydal zemi budoucím oligarchům.

Ne, pánové filipové a spol., všichni, kdo jste se nechali omámit hellery a dalšími nýmandy vašeho „teoretického zázemí“ (ubohosti do nebe volající), zradu na socialismu nelze redukovat na pouhého Gorbačova (bylo by v naprostém rozporu s historickým materialismem přeceňovat jeho úlohu), ale je třeba ji chápat daleko šíře, tak, jak to učinil A. Zinovjev, který ve svých analýzách nijak nepomíjel, když uvažoval o odpovědnosti za dějinné události, samotný lid. Ano, hlavní příčinou naší porážky byl maloburžoazní živel. Znovu vzkříšený v SSSR bucharinci v Chruščovově okolí – a u nás obdivovateli prosperujícího Západu. Předúnorové svoloči se dostalo zapravdu.

***

Ale zdaleka nemůžeme u toho zůstat: to, co rozhodovalo zejména, byla „studená válka“.

Nešlo jen o „vnitřní faktor“. Nebyli jsme a nejsme pupkem světa. A když už se tolik zdůrazňuje naše údajná podřízenost Sovětskému svazu, nezapomínejme ani na tlak, který se s mírovým soužitím států dvou protichůdných systémů stal mimořádně významným činitelem, zvláště po helsinské Konferenci o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (1975), po přijetí tzv. třetího koše, který otevřel pole pro diverzi v zemích socialismu. Už Chruščov proklamoval „mírové soužití“ v rozporu s Leninem, který v něm spatřoval formu třídního boje v mezinárodních vztazích. Gorbačov a spol. tento třídní boj zcela opomenuli. Podle něho imperialisté byli ochotni budovat spolu s ním „společný evropský dům“. Ti však ani na okamžik neuvažovali o ničem jiném než o likvidaci socialismu. Aktivizovali své agentury a dobře je platili. Dnes se disidenti, skuteční či dodateční, chlubí cizím peřím a rozdávají si prebendy a vyznamenání za tzv. třetí odboj, který neexistoval. Hlavní roli v rozkladu socialismu sehráli revizionisté, oportunisté, kteří s nadšením přijali politiku Gorbačova, politiku tzv. demokratizace a reforem, jež vedla k rozkladu politického a sociálněekonomického systému socialismu, politiku spolupráce s imperialisty.

Jinými slovy, jak se domnívali, nadešel čas zúčtovat s VŘSR, u nás s Únorem.

A ti, kdo se v tomto směru aktivizovali, kdo představovali vzpouru maloburžoazního živlu (navázali na Kronštadt v roce 1921, na Poznaň a Budapešť v roce 1956, na Prahu v roce 1968), byli právě ti, kdo podle A. Zinovjeva uskutečnili „bezprecedentní zradu“. Právem přitom stavíme na pranýř vedoucí představitele „procesu obnovy“ – na prvním místě Gorbačova. Ale za jeho zády stáli i mnozí další. A bez potlesku „mas“, jakého jsme byli svědky např. při jeho návštěvě v Praze v dubnu 1987, by se tato zrada nemohla odehrát.