Za Janem Fojtíkem

Odešel Jan Fojtík.
Vzpomínku na něj a jeho život zasvěcený prosazování hodnot společenské rovnosti a spravedlnosti, historické pravdy, komunismu, napsal RSDr. Ing. Lubomír Hejný.

Za Janem Fojtíkem

(*1. 3. 1928 – †8. 9. 2024)

„Nebyli to disidenti, kdo rozrušil základy socialismu. Tuto hanebnou roli splnila opozice uvnitř komunistických stran – mluvčí maloburžoazního živlu se stranickými legitimacemi (pokud o ně přicházeli, nahrazovali je poměrně rychle další). Ti se nakonec zmocnili strany v každé jednotlivé zemi reálného socialismu, pronikli do státních orgánů a důležitých institucí vědy, kultury a dalších sfér.

Odsuzují-li se dnes „deformace“ minulosti, pak je třeba ukázat nekompromisně prstem na tyto nositele maloburžoazního živlu, jsou dobře známí, nepůsobili v žádné ilegalitě. Jejich platformou byl a zůstal tzv. antistalinismus.

Za svůj životní úspěch považuji skutečnost, že jsem nikdy nepodlehl svodům „antistalinistů“. A nebylo přitom nijak snadné vypořádat se s tím, s čím na XX. sjezdu přišel Chruščov. Marxismu-leninismu jsem zůstal věrný – bez ohledu na to, že mi nasazovali psí hlavu „dogmatika“ a „konzervativce“ lidé, kteří vystupovali jako „reformátoři“ komunismu, právě ti, kteří ho z pozic svého maloměšťáctví nestoudně zradili. Poznal jsem je dobře a včas se od nich distancoval. Uchoval jsem tak svou identitu!

A co může být cennějšího?“

Ano, takto se vyznal ve svém deníku 28. února 2005 v souvislosti se svými sedmasedmdesátými narozeninami
soudruh PhDr. Jan Fojtík, CSc.

***

Narodil se 1. března 1928 v Miloticích nad Bečvou. Gymnázium absolvoval v Hranicích na Moravě. Po gymnáziu vystudoval filosofickou fakultu University Karlovy a později i prestižní Akademii společenských věd při ÚV KSSS. Byl významný československý novinář a politik: redaktor a zástupce šéfredaktora Rudého práva od roku 1951 až do roku 1968, kandidát ÚV KSČ od roku 1966 do roku 1969 a člen ÚV KSČ, tajemník ÚV KSČ a poslanec Federálního shromáždění od roku 1969 do roku 1989.

Byl vysoce teoreticky fundovaný, mimořádně nápaditý se skvělou pamětí. Jazykově vybavený, což mu umožňovalo čerpat z originálních textů v ruštině, němčině, angličtině, francouzštině i v latině. Měl široký záběr zájmů a znalostí, hluboký cit pro kulturu i sport. Byl

vynikající publicista a vtipný glosátor s neobyčejnou schopností přesně formulovat myšlenky, navíc i v cizích jazycích.

Jsem hrdý, že jsem se s ním poznal a mohl s ním spolupracovat především při práci v redakci „Dialogu“ i při překladech zahraničních článků a korekturách knih pokrokových autorů ze zahraničí.

Ovládal dialektickou metodu práce a byl schopen marxismus-leninismus přitažlivě přiblížit mladým posluchačům, tvůrčím způsobem rozvíjet a uplatňovat v praxi!

Bez ohledu na to, co se stalo po roce 1989, kdy ti, kteří stranu zradili a likvidovali, ho z ní vyloučili, zůstal komunistou! Proč?

Zůstal věrný sobě. I době, v níž se jako komunista formoval a na odpovědných funkcích působil. Třebaže ta doba patřila nenávratné minulosti, byl s ní nerozlučně spjat. A byl na to hrdý. Byla to jeho doba. Přes všechny porážky a neúspěchy, nezdary nejrůznějšího druhu bude reálný socialismus, s nímž spojil svůj život, vždy dějinnou epochou, jakou dosud ve své pohnuté historii náš národ nepoznal. Dovršením pokrokových a revolučních bojů minulosti. Tisíckrát měl pravdu Zdeněk Nejedlý, když napsal, že komunisté jsou dědici pokrokových a revolučních tradic národa. A sociální zápasy jsou charakteristické pro naše národní dějiny.

Vlastně ho to, co se odehrálo koncem 80. a začátkem 90. let minulého století, a pochopitelně všechna další léta nástupu divokého kapitalismu, k němuž zákonitě vedla tzv. perestrojka, v jeho komunistickém přesvědčení jen upevnilo.

A toto přesvědčení bylo plodem nejen jeho životních zkušeností, ale také – a patrně především – soustavného studia vědeckého socialismu, revoluční teorie marxismu-leninismu. Práce Marxovy, Engelsovy, Leninovy a Stalinovy skutečně studoval, nejen četl. A toto studium – a z něho plynoucí propaganda této vědecké teorie, dialektického a historického materialismu – se staly obsahem jeho života a veřejné činnosti jako redaktora Rudého práva a později, plných dvacet let, tajemníka ÚV KSČ.

Znalost teorie marxismu-leninismu, která mu dávala patřičný nadhled při společném studiu filologie, filozofie, sociologie a psychologie – unikátní kombinace – i dalších disciplín humanitního vzdělání, mu umožnila orientovat se v problémech doby. Chápat, co určuje dějinné změny, v jaké době žijeme a co je třeba dělat pro budoucnost, na straně, kterých sil a proti kterým silám působit.

Každý, kdo intenzivně do hloubky i šířky studuje a není ovlivněn soukromými zájmy a zaslepen třídními předsudky – a takový Jan Fojtík byl – musí bezpodmínečně dospět ke komunistickému názoru. Podle toho jednal. A proto také nenáviděl kariéristy, kterých, žel, v podmínkách, kdy strana nesla hlavní odpovědnost za řízení země, nebylo málo. Nabyli nakonec vrchu a pohřbili socialismus.

Tragédie, kterou přivodila perestrojka, dovršující vzpouru maloměšťáckého živlu proti socialismu, díky jeho pevnému komunistickému přesvědčení založenému na hlubokých znalostech revoluční teorie marxismu-leninismu, ho nezdecimovala. Pochopil, že cesta k projektu beztřídní společnosti nebyla zcela zatarasena, historická zkušenost reálného socialismu bude jednou – řečeno slovy Karla Marxe – podnětem k novým pokusům o „zmocnění se dějinného vývoje v souladu s potřebami lidského rodu“.

A toto poznání je osvobozující. Poznání vůbec člověka osvobozuje. Od předsudků, tmářství, všeho toho, co po tisíciletí poutalo lidi k starým řádům. Svobodný člověk je ten, který není ve vleku pověr, ať jsou jakéhokoli druhu. Za největší úspěch svého života považoval osvobození od duchovního tmářství, jaké například představuje náboženství nebo iluze o demokracii, svobodě a humanitě ve společnosti, v níž despoticky vládne fetišismus peněz. A toto osvobození – tuto skutečnou svobodu – považoval za nejvyšší hodnotu.

***

Odešel člověk bezvýhradně oddaný marxismu-leninismu.

Odešel bojovník proti všem, kdo šířili nepravdu a nenávist k pracujícímu lidu.

Odešel jeden z těch, kdo věnoval život boji za pravdu, za vytvoření společnosti sociální rovnosti, komunismu. Jen v takové společnosti může být zajištěn důstojný život pro každého, kdo svou prací přispívá všem. A kdo s fučíkovskou havířskou vírou usiloval o to, aby se ze života mohl radovat každý.

Odešel člověk, kterého jsme měli rádi, s kterým jsme si rozuměli, který rozuměl nám a který celý svůj život věnoval jediné věci – myšlence vítězství komunismu!

Prožili jsme s ním krásné chvíle.

Odvaha, moudrost a houževnatost, které šly ruku v ruce s jeho genialitou a laskavým humorem, byly a zůstanou inspirací pro nás všechny.

Nikdy na Tebe, Honzo, nezapomeneme! Budeš stále s námi!