Manipulativní propaganda koalice válkychtivých a militarizace Evropy

Poté, co D. Trump, nově zvolený prezident USA, začal rázně prosazovat ukončení války na Ukrajině, aby tak otevřel cestu k míru, začaly v EU i u nás, určité i když pod silným vlivem po desetiletí působícího US-Bidenismu, značně opatrné změny v hodnocení této války. Její ukončení bylo do té doby ze strany Zelenského a jeho fanatických podporovatelů a spojenců z USA a EU, bez úplné porážky Ruska, absolutně nemožné. Porazit Rusko za každou cenu, bylo nepřekročitelným dogmatem pro tzv. (ne)„svobodný a demokratický“ svět. To platilo jak o administrativě J. Bidena, tak o politické reprezentaci EU, s výjimkou politického vedení Maďarska (Orbán) a Slovenska (Fico).

Militantní antirusismus se stal dominantní ideologií, mantrou válkychtivých „pseudodemokratů“, válečných štváčů sloužících politice porobení si, „tunelování“ (přírodních energetických aj. zdrojů) Ruska a zachování unipolárního světa, za každou cenu. Onoho „světového řádu“ při totální nadvládě imperialismu USA, jež by měly a mají mít rozhodující vliv na dějinný proces 21 století. Pod oním heslem, platícím i zde: „Amerika“ vždy až „na prvním místě“. Dvacáté první století mělo tedy být stoletím Americkým, unipolárním při nadvládě Spojených států amerických. Mnozí politologové (i geografičtí politologové, vojenští analytici, analytici mezinárodních vtahů atd. atd.) se dnes již této, spíše fikce nemohou zbavit a žijí s ní naplno i nadále.

Máme-li postihnout podstatu a charakter této války, pak z hlediska vývoje kapitalismu (obnoveného kontrarevolučními převraty i v bývalých socialistických zemích) jde o válku, mezi kapitalistickými státy ve fázi imperialismu, o imperialistickou válku. To platí nejen pro „hlavní hráče“ a inspirátory této války. Pro Spojené státy a evropské imperialistické velmoci, zvláště v EU. Konkrétnější orientaci v této problematice nám pomůže poznání a respektování skutečných, zvláště hlubinných příčin vlastního vzniku a rozvoje této války.

To, co chybí u naprosté většiny různých analýz a prognóz o válce na Ukrajině, je poctivý přístup, pravdivá interpretace skutečných příčin této války. Namísto toho se setkáváme především, a hlavně s totálním ignorováním, „nechápáním“ nebo přesněji řečeno, s cíleným odmítáním takové prezentace. Pravda je zcela jasně na překážku. S manipulativní propagandou nejen států EU, nemůže koexistovat. Všichni ti nejen vrcholní politici, ideologové, vysokoškolští pedagogové, novinářští a jiní publicističtí propagandisté, cílevědomě klamou a manipulují s fakty a s vědomím veřejnosti, právě v těchto otázkách. Odkrývat, postihnout skutečné příčiny války na Ukrajině, psát a mluvit o nich, je totiž pro oficiální politiku EU a jejich národních států, naprosto nemožné, nepřijatelné, ne-li zločinné. Fakticky znemožněné, zakázané. Kdo by tak chtěl konat a „nedej bože“ tak konal, byl by označen za agenta Moskvy, ruského švába, zrádce.

V čem tedy spočívají skutečné příčiny války proti Rusku na Ukrajině?

Ve zcela podstatných a závažných věcech. Šlo a jde především o naprosté nerespektování dohod mezi SSSR, USA a Německou spolkovou republikou o nerozšiřování NATO na východ. O eskalaci nátlaku při zásadním omezení obranyschopnosti Ruska a jeho možném napadení.

Ano USA a země EU, se svým vojenským paktem NATO, porušily uzavřenou dohodu o nerozšiřování NATO na východ (jež je falzifikátory dějin tolik zpochybňována) a nezadržitelném způsobem, se urychleně posouvaly na Východ, až k hranicím Ruska. V roce 1999 se členskými zeměmi NATO staly Česko, Maďarsko a Polsko. V březnu 2004, krátce před summitem v Istanbulu, vstoupilo do NATO Estonsko, Lotyšsko, Litva, Slovensko, Slovinsko, Bulharsko a Rumunsko. V Bukurešti v roce 2008 byly ke členství v Alianci přizvány Chorvatsko a Albánie (oficiálně byly připojeny v dubnu 2009).

Ukrajině a Gruzii bylo přislíbeno přijetí do Aliance v budoucnosti. Černá Hora je členem aliance od června 2017, Severní Makedonie od roku 2020. Dnes je tato smyčka rozšířena o Švédsko a Finsko.

Takže některé důležité dohody a pravidla, prý pro „nejdemokratičtější“ země na světě, nemusí platit a neplatí! Zvláště, je-li třeba mít Rusko v kleštích, ve smyčce, pod kontrolou. Fakticky obklíčené vojenskými základnami NATO, kdy rakety s jadernými náložemi budou potřebovat jen minuty, na „vymazání Moskvy“ z povrchu země. „Svobodný svět“, při dominanci imperialismu a neokolonialismu USA, přeci může a musí jednat vždy podle sebe „svobodně“ a natolik sebevědomě, tj. bezohledně, že nic na světě pro tohoto „hráče“, pro tento „svět“ - co by jej omezovalo – neexistuje.

Speciální vojenskou operaci můžeme, jako sebeobrannou akci Ruska, pochopit, když víme nejen o pozadí jednání v otázce sjednocení Německa v roce 1990, ale zejména o tzv. Kubánské raketové krizi z roku 1962, kdy mohla neústupnost USA vést až k jaderné válce. Spojené státy totiž v žádném případě nechtěly připustit, aby měly v blízkosti svých hranic jakoukoliv cizí vojenskou základnu. Natož s raketami. Přestože šlo ze strany Kuby o zajištění její obrany, před další možnou agresí USA, po agresi v „Zátoce sviní“. Spojené státy však nadále počítaly s eliminací této „komunistické“ země, nepřijatelné pro americký kontinent na severu i na jihu.

Tedy, pokud šlo a jde o USA, pak v blízkosti jejich hranic nesmí být nikdo! Ony však mohou mít základny s raketami kdekoliv na světě. Byl to tehdy Kennedy, kdo přivedl svět na pokraj jaderné války. Přikláněl se k válečnému řešení, cestou bombardování Kuby. Nakonec rozhodl o její blokádě, což rovněž představovalo nezákonný, válečný akt. Byl to tehdy Sovětský svaz, kdo krizi vyřešil, že rakety byly odvezeny zpět, základna byla zrušena. Dnes je to pro USA a ostatní země NATO nepřijatelné. Ukrajina musí být v NATO včetně jeho vojenské základny. Taková je už vysoce riziková bezohlednost, hegemona onoho imperialistického, údajně „svobodného světa“.

Vraťme se k válce USA a EU (NATO) proti Rusku na Ukrajině. Svými kořeny sahá do počátku 90. let. Tedy nejen do roku 2008, kdy dostala Gruzie a Ukrajina nabídku ke vstupu do NATO.

Jejím bezprostřednějším impulzem se stal rok 2014, kdy Spojené státy, na nejvyšší politické úrovni (viceprezident J. Biden, náměstkyně ministra zahraničí Nulandová s americkým velvyslancem na Ukrajině Geofferyem Pyattem) zorganizovaly a zaplatily (stálo to jen pět miliard USD), násilný (neonacistický) převrat na Majdanu.

To následně vedlo k drsnému omezení práv Rusů (zákaz ruského jazyka aj.) - ukrajinských občanů na východě Ukrajiny (Luhansko a Doněcko, Krym) a k jejich terorizování. Řešit to měly Minské dohody, garantovány vedle ukrajinské vlády Francií a Německem.

Zde ještě pár slov k prezidentu Zelenskému, který ještě, než se stal prezidentem, byl příznivě nakloněn usmíření mezi Rusy a Ukrajinou. Dokonce i hájil své Ruské spoluobčany, když Porošenko zakázal ruský jazyk na školách a na veřejných úřadech. „Rusové a Ukrajinci jsou bratři.“ A když byl zvolen, jeho první slib byl ten, že ukončí válku na Donbasu. Řekl to jasně, při svém prvním, inauguračním projevu v parlamentu. Američané si ho vzali stranou a vysvětlili mu, že na Ukrajině nevelí on, nýbrž oni. A zabránili mu zavést Minské dohody tak, aby udržovaly vysoké napětí s Ruskem. Protože Američané chtěli donutit Putina k invazi na Ukrajinu. Ještě 6. února, 2 týdny před invazí se Macronovi podařilo ze Zelenského vymámit slib, aby konečně zavedl Minské dohody a ukončil tak bombardování Donbasu. Ale hned 8. února 2022 někdo ve Washingtonu zvedl telefon a den na to, Zelenskyj změnil názor. Tak Kyjev oficiálně oznámil, že nehodlá dodržet Minské dohody… Tedy ten, který Zelenského kontroloval, válku chtěl. Chtěl, aby Rusko vtrhlo na Ukrajinu! Takže Zelenskyj mohl zastavit válku tím, že by přestal útočit na obě autonomní republiky, bombardovat Donbas. A válka nemusela být. On však bombardování nezastavil. Takže nakonec došlo na válku, naprogramovanou Američany již v roce 2014.

Zvláště podle Minsku 2 (jehož závěry byly dokonce potvrzeny RB OSN), měla existovat pro ruskojazyčné regiony na východě Ukrajiny, autonomie. Tyto dohody však byly jen klamným gestem ukrajinské vlády, řízené USA a ze strany EU – Francie a Německa. Nikdy neměly být plněny i podle přání vrcholných politiků USA a EU.

Proč? Přeci proto, že mělo být Rusko vtaženo do války na Ukrajině, oslabeno a ochromeno při zkáze Ukrajiny. Dokonce se počítalo s tím, že se Rusko nebude bránit a nechá Ukrajinu západním velmocem napospas, pro jejich vojenské základny NATO. Šlo tedy opět o podraz ze strany válkychtivého Západu. Jak to později přiznala premiérka Německa A. Merkelová. Šlo o získání času na vyzbrojení Ukrajiny na konfrontaci s Ruskem. Neplněním dohod a pod tlakem sankcí proti Rusku, včetně reálné hrozby, že ukrajinská vláda předá, Ruskem pronajatou (do roku 2042) námořní vojenskou základnu na Krymu (v Sevastopolu), Spojeným státům (NATO). Po odmítnutí (ze strany USA a EU) všech pozitivních návrhů Ruska k jednání, bylo z jeho strany rozhodnuto, zahájit v únoru 2022 „Speciální vojenskou operaci“. Tak začala bezesporu vyprovokovaná Vojenská speciální operace a s tím válka NATO – USA a EU, proti Rusku na Ukrajině.

Jak je dnes známo, i toto bylo možné zastavit v březnu 2022, dohodnout příměřím, jak o to usilovala Ruská federace jednáním mezi Putinem a Zelenským. Nedošlo k tomu, bylo to ze strany stoupenců agresivních, válkychtivých sil v USA, Velké Británie a EU bezohledně zmařeno. Vyjednavačem této podlosti byl premiér Velké Británie Johnson, který přemluvil Zelenského a vyjednávací tým Ukrajiny, že dohoda nesmí být podepsána. Bylo třeba poslechnout, porazit Rusko, tedy bojovat do posledního Ukrajince! A tak je zde, „díky“ Anglosasům Bidenovi a Johnsonovi doposud minimálně 600 tisíc mrtvých a raněných Ukrajinců. „Bůh žehnej“ Spojeným státům a Velké Británii.

Mír na Ukrajině a „Koalice ochotných“ - válkychtivých

Po sobotním (15. 3. 2025) virtuálním jednání se světovými státníky řekl britský premiér Keir Starmer, že takzvaná „koalice ochotných“ (asi 25 zemí) vypracuje plány, aby pomohly zajistit Ukrajinu. Hovořil i o budování ukrajinské obrany a ozbrojených sil. »Budeme budovat vlastní obranu a ozbrojené síly Ukrajiny a budeme připraveni v případě mírové dohody na nasazení jako „koalice ochotných“, abychom pomohli zajistit bezpečnost Ukrajiny na zemi, na moři i na obloze,« cituje Reuters Starmera. Podle téže agentury, prezident Volodymyr Zelenskyj, jenž se jednání zúčastnil, na síti X napsal, prohlásil, že je třeba definovat jasný postoj k bezpečnostním zárukám a pokračovat v práci na kontingentech, které podle něj vytvoří základ budoucích evropských ozbrojených sil.

„Koalice ochotných“ podle nového, britského premiéra K. Starmera („socialisty“ a „demokrata“), chce fakticky pokračovat ve válce do porážky Ruské federace. Nový premiér je tedy, skutečným následovníkem svého věrolomného předchůdce B. Johnsona, který „přesvědčil“, donutil vyjednavače o ukončení války (krátce po jejím započetí), aby příměří nepodepsali.

Fiala: „Já jsem informoval o námi zprostředkovaných právě probíhajících dodávkách munice na Ukrajinu. Nesmíme nechat Ukrajinu padnout. Takové jsou závěry dnešní videokonference, kterou svolal Keir Starmer,“ napsal premiér.

Vztahy s USA se vylepšují a Ruská federace má nyní jiného ústředního nepřítele. Stal se jím Londýn, který pod vedením premiéra K. Starmera mobilizuje evropskou pomoc napadené zemi a obranná opatření proti agresivnímu Rusku.

Situace se však záhy začala měnit. Macron hostil ve čtvrtek (24. 3. 2025) v Paříži summit, na němž se sešly desítky lídrů evropských zemí, včetně Česka a také zástupců NATO a Evropské unie. Cílem bylo přesvědčit spojence o životaschopnosti plánu a získat jejich podporu. Výsledek ale ukázal velké rozdíly v přístupu evropských zemí k otázce Ukrajiny. Mnohé státy, včetně Německa, poskytly skeptický postoj a odmítly se k iniciativě připojit bez jasného závazku ze strany USA. Itálie jasně prohlásila, že se vojensky na Ukrajině nebude angažovat.

„Evropa si uvědomuje, že bez americké podpory nemůže takový plán uskutečnit,“ píše The Wall Street Journal. Absence Spojených států, kdy se jejich zahraniční politika zaměřuje spíše na vlastní priority a odklon od evropských závazků, tak fakticky pohřbila naděje Francie a na realizaci Macronovy vize. Debata o vyslání vojáků mírových sil na Ukrajinu je stále předčasná, řekl ve čtvrtek podle ČTK český premiér Petr Fiala. „Téma je ve vzduchu, ale není na stole,“ uvedl. Všechny státy podle něj nejprve potřebují znát podrobnosti případného příměří, ale třeba i status jednotek, které by na Ukrajinu vysílaly.

„To jsou všechno otevřené otázky, na které nemáme odpovědi,“ podotkl premiér. Český prezident Petr Pavel dal nedávno najevo názor, že čeští vojáci by se na podobné misi podílet měli. (Plán Francie a Británie na vyslání evropských vojáků na Ukrajinu selhal, píše WSJ. 28. března 2025.)

Shrneme-li uvedené, pak z toho vyplývá, že „Koalice ochotných“ chce pokračovat ve válce do porážky Ruska. Ti samí chtějí více zbrojit a prý se „bránit“ před útokem Ruska na nás. Oslabenou, naprosto nedostatečně vyzbrojenou Evropu. Jsme na tom „opravdu zle“. Rusko má prý i zálusk – podle premiéra Fialy – a je to prý pravdapravdoucí, i na Česko. To si prý přeje „nenasytný diktátor“ Putin (je to po desetiletí šířená fráze, dodnes to také nikdo skutečně neprokázal).

Ano, a zálusk i na Česko.

Fialova válkychtivá PRAVDA o nutnosti nenávidět Rusko a zbrojit i na dluh. Kdo lže?

„Co je pravda?“ – táže se Fiala a zlovolně fantazíruje, uvolňuje uzdu svému vyhraněnému antirusismu a své lži. On ví, komu slouží, a proč. Proto sděluje:

„Rusko se nezastaví. A kdo mně tedy bude říkat, že se zastaví, tak bude lhát stejně, jako si nalhával v roce 2014, že Rusko se zastaví anexí Krymu. Nezastaví!

A co víme? Že mu trvá zhruba 4 až 6 let, než se po jedné válce zvládne připravit na další.

To je čas, který máme, abychom se změnili a postavili se na nohy. A také měřítko, které nakonec určí, čím bude Evropa v budoucnu. Dámy a pánové, my se nesmíme stát morálními vítězi, hrdými ve své porážce. My musíme vyhrát, a to ve všech významech toho slova.

K tomu jedna poznámka na okraj. Někteří dokonce ještě dnes věří, že mír v Evropě lze zajistit pouhým vyjednáváním s Kremlem. Samozřejmě se mýlí. Diplomacie bez podpůrných ekonomických a vojenských argumentů nefunguje. Kdo chce vyjednávat, musí mít v ruce něco, čím dokáže odstrašit a co představuje sílu“. (Projev předsedy vlády Petra Fialy na 12. ročníku národní konference Naše bezpečnost není samozřejmost, 18. března 2025.)

Pan premiér by měl vědět, o čem píši na předchozích řádcích a stránkách. Alespoň částečně to ze svého hlediska politika, o pedagogovi se snad ani nemusím zmiňovat, respektovat, formulovat své fanatické přesvědčení alespoň, trochu seriózněji. Jako vrcholný politik utlumit své emoce, svůj vyhraněný antirusismus, antislovanství, svou až „bratrskou“ sympatii k politice nespočetných agresí a válek nejvyšších představitelů, jak zvláště v poslední době, tak rád říkává - „svobodného světa“. To je dle něj bezesporu USA, EU i NATO. Onen „Západní svět“, neboli „Kolektivní západ“.

O co jde, co mám na mysli – viz příloha tohoto čísla „Dialogu“:

„Nespočetné války USA a NATO včera a dnes“ (Od vzniku USA a NATO dodnes) část 1 a 2.

Uvedený název jsem si ve značné míře, pro jeho výstižnost, vypůjčil z rozhovoru doc. Švihlíkové a datového ekonoma Bartoně. Po jistém, mazaném kritickém přístupu D. Trumpa, na adresu členských států NATO, nedodržujících výši 2 % HDP určených na zbrojení. Podle něj by to prý mělo být spíš 3 až 5 %. To již natáhl, neboť pokud jde o USA, ty jsou na výši 3,38 % HDP za rok 2024. Tento jeho přístup, zvláště v souvislosti s problémy ukončení války na Ukrajině a kladení důrazu na větší odpovědnost Evropy v této otázce, až určitou hysterii. Najednou se objevila hesla, že nejsme dobře vyzbrojeni, že se musí rozhodně více přidat, abychom prý odstrašily silné a agresivní Rusko.

Musíme přeci disponovat „odstrašující silou“, abychom to Rusko „udrželi na uzdě“. Vždyť podle politického odborníka, premiéra Fialy, se do nás jinak během čtyř, nanejvýš šesti let pustí. To je pravda! My přeci nesmíme prohrát. My musíme vyhrát! Tak je třeba do obrany, zbrojního průmyslu nasypat peníz. „Dát zbraně a peníze na stůl“. Kde na to vezmeme? To nějak v rámci EU, přeci zvládneme. Jak někteří ekonomové i poslanci řekli, zvýšíme daně, lidé to, pokud jde o obranu, pochopí (Žáček, Matesová, Bartoň).

Tak to vidí i válkychtivá Ursula von der Leyen, která na zasedání Evropské rady z 6. března, jehož se zúčastnil i prezident Ukrajiny V. Zelenskyj, představila plány EU na posílení obranných kapacit. Vyhlásila velké vyzbrojení zaměřené proti Rusku. A její přístup byl víc než „velkorysý“. Auditorium slyšelo, že bude na obrannou výrobu – zbrojení – zmobilizováno vyčlenění finančních prostředků (kdy bude třeba mobilizovat i národní rozpočty), až do výše 810 miliard eur, kdy se z 2 % musíme dostat až na 3 % HDP. V době následujících čtyř roků by se mohlo zmobilizovat až 640 miliard eur. Tím by se do rozpočtů na obranu, v době čtyř let vložilo přibližně 1,5 % HDP. Vskutku „velkolepé“, kde se na to vezme? Půjde to na dluh. „Obrana“ Ukrajiny a západní Evropy, „svobodného“ světa za to přeci stojí.

Přitom není pravda, že jsme v otázce výdajů na zbrojení údajně v oslabení, oproti prý agresivnímu Rusku, jenž pro nás představuje bezprostřední hrozbu.

V této věci zde použiji argumenty, prezentované doc. Švihlíkovou:

Moderátor: Paní Švihlíková budeme se bavit o těch výdajích na zbrojení. Podle vlády do roku 2030 by mělo být v rozpočtu minimálně 240 miliard Kč. Každé procento HDP je zhruba 80 miliard. Můžeme si to dovolit, aniž bychom se zadlužili?

Švihlíková: Ještě před pár lety, kdybychom neinvestovali do Green Dealu, tak shoří celá planeta. Všichni zahyneme, velká hysterie. Teď máme hysterii číslo dvě, zbrojení… My tady jdeme v EU od jednoho extrému do druhého... My dneska máme v rámci evropských partnerů NATO 470 miliard USD, když k tomu přidám USA, tak je to zhruba 1,5 bilionu dolarů. A to Rusko má jen 150 miliard. To znamená řádově úplně někde jinde.

Tedy už v tuto chvíli jsou ty výdaje na tzv. obranu toho seskupení NATO, 10krát větší než v případě Ruska! A to je tedy málo? To je někde nějaká chyba. Kam to tedy máme dojít? Na 10 biliónů, na 100 biliónů? Je třeba podívat se na efektivitu takových výdajů a tam začít, než tady harašit a přidávat stovky miliard, a další zadlužení…

Moderátor: Hovoří se o společné půjčce EU 150 miliard euro. U nás, když chceme, jde to financovat jinak než půjčkou.

Švihlíková: Proč se nikdo neptá na smysluplnost toho cíle?

EU si nejméně 15 let klade jeden hloupější, hrůznější cíl než druhý:

(1) přijmeme lidi z různějších kultur a ono to bude báječně fungovat.

Pak (2) budeme zachraňovat planetu tím, že rekordně zdražíme energie a zničíme evropský průmysl.

A teď (3) máme zase úplně jinou ideu, pro kterou se hystericky nadchneme a budeme hledat na ní zdroje… Budeme zbrojit, zbrojit, zbrojit…

(Viz. Hysterický projekt: Zbrojit, zbrojit, zbrojit, ať to stojí, co to stojí, kdy na to nemáme, ale DLUHY TO VYŘEŠÍ, kritizovala Švihlíková zbrojení Evropy.)

Ještě na závěr pár poznámek k jisté, docela rozšířené, avšak falešné interpretaci, prý pozitivního přínosu zbrojení (z hlediska výše jeho růstu), pro sociálně ekonomický rozvoj společnosti.

Vyjdu z diskuse mezi ekonomkami Janou Matesovou a Ilonou Švihlíkovou, v televizi CNN Prima NEWS. A připomenu názor Danuše Nerudové.

Matesová: „Do roku 1989 ČSSR vydávalo na zbrojení 6 až 7 % HDP; Západní Evropa 4 až 5 %; ČSR před druhou světovou válkou 12 %.“ Taková je, do určité míry, přijmeme-li argumenty antisocialistických, dnešních prorežimních teoretiků a propagandistů, prezentace výdajů na zbrojení.

Paní profesorka Danuše Nerudová to samozřejmě, pokud jde o socialismus, přeci jen „tak trochu“, z propagandistických důvodů natáhla. Vždyť ten zločinný komunistický režim zbrojil víc.

Dle ní šlo o 8 %. Ale už vůbec si neuvědomuje, že do značně vysokých nákladů na zbrojení byly socialistické země, především SSSR tlačeny politikou USA a „kolektivního západu“. Onoho prý „svobodného“ a „demokratického“ světa. Fakticky světa plného agresí a válek.

Nebyla to náhoda. Šlo o to, nás stůj, co stůj uzbrojit, oslabit. Takže nešlo o náš efektivní růst, ale o opak. O vyčerpávání naší ekonomické síly a potence.

Z myšlenkových a verbálních projevů Danuše Nerudové, ač je údajně vzdělaná, inteligentní a pohledná žena, přeci jen „na dálku“ čpí přízemní, fanatický antisocialismus a antikomunismus, jak je to až ve vyhrocené podobě vidět v „polemikách“ s Kateřinou Konečnou.