Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
Životní ohlédnutí Victora Grossmana

Opět přišel ten čas, čas dívat se dopředu, ale také, pro starého dědka, jako jsem já, dívat se zpátky. Je mi ještě nějakou dobu (do března) 96, a tak si mohu dovolit jistou retrospektivu, přičemž poznamenávám, že ty dvě číslice, jen kdyby byly obrácené a ztělesněné, mohly by být docela dobře mnohem lepší.
A sakra, i když si ještě můžu užít každé nové jaro a podzim, a dokonce i zasněženou zimu (pokud ještě někdy nějakou uvidím), proč bych si nemohl projít ty mnohé události, které jsem pozoroval nebo jichž jsem byl součástí – tu nejhorší z nich, naštěstí, z dálky. (Ale pokud jste četli mé „Crossing the River“ Překročení řeky nebo „A Socialist Defector“ Socialistický přeběhlík, můžete přeskočit vše, co následuje.)
Jsem dost starý na to, abych si jen tak tak pamatoval Velkou hospodářskou krizi - fronty ošuntělých mužů čekajících na polévku zdarma, lépe oblečení muži prodávající jablka na rozích ulic, kilometry ďábelsky páchnoucích, vlastnoručně vyrobených chatrčí v Hoovervillu poblíž Newarku.
O pár let později, se svým bratrancem na Times Square, vzpomínám, jak jsem vybíral peníze na „Zachraňte Madrid!“ – a obdivoval Sověty za snahu pomoci právě tam, sami (s Mexikem) po dva roky proti všem ostatním zemím. A také převážně sami, díky tomu, že obešli hospodářskou krizi, postavili obří Dněpropetrovskou přehradu a na newyorském světovém veletrhu model moskevských mramorových stanic metra.
Vzpomínám na filmový týdeník z února 1937 se šťastnými, neoholenými stávkujícími v GM ve Flintu, mávajícími z oken továrny v dramatickém (komunisty vedeném) vítězství, které změnilo USA. A vzpomínám si, jak jsem v pokoji přítele učitele v září 1938 slyšel Hitlera, jak se chlubí obsazením velké části Československa, s britskou a francouzskou poslušností – a na slzy mé české spolužačky Natálie.
O rok později jsem jako jediný levičák ve třídě na nóbl Daltonově škole dělal, co bylo v mých jedenácti letech v mých silách, abych přesvědčil spolužáky, že Stalin musel podepsat pakt s Hitlerem, aby se vyhnul úderu ze všech stran. Japonsko na východě, Německo na západě, se souhlasem Chamberlaina a Daladiera jako ve Španělsku a Mnichově, doufajíc, že se navzájem zničí. Sovětský svaz potřeboval čas na posílení své obrany.
Později jsem triumfoval, když Pete Seeger na jednom ze svých prvních koncertů nechal všechny děti zpívat levičácké písničky.
Červen 1941 - když Wehrmacht vtrhl do Sovětského svazu, jsem si byl jistý, že je velký Sovětský svaz rozdrtí. To se stalo, ale až po letech obětování a vraždění, možná 27 milionů mrtvých, nevýslovné zkázy – zatímco my v bezpečném, ale zatemněném, přídělovém New Yorku jsme cítili hluboký strach – a pak nadšení, jak se karta obracela.
Smutný a ustaraný smrtí jediného prezidenta, kterého jsem kdy poznal (autor myslí Theodora Roosevelta – pozn. redakce), jsem se radoval z fotografie potřesení rukou americké a sovětské armády na rozbitém mostě u Labe, a ani ve snu by mě nenapadlo, že o 25 let později si budu tuto událost na mostě v Torgau připomínat.
Vděčný za to, že Den vítězství v Evropě nad Německem a Den vítězství nad Japonskem mě v 17 letech zachránily před odvodem a válkou – a před osudem, který potkal mého bratrance Jerryho, zajatého v bitvě v Ardenách a coby Žida zotročeného až k smrti v odlehlém táboře Buchenwald v Durynsku.
Podpořený Hirošimou a Nagasaki, poválečným rasistickým lynčováním a velkou stávkovou ofenzívou odborové federace CIO (Výbor pro organizaci průmyslu – pozn. redakce), jsem pomáhal budovat pobočku komunistické strany na Harvardu, skrytý jménem, ale aktivní proti Jimu Crowovi a v akcích „Získej mír“, jako byl náš pochod proti atomovým zbraním přes škrobený areál Harvard Yard.
V létě 1946 jsem samotářským stopem do Kalifornie a zpět poznal více z mnoha krás své země – a mnoho problémů.
V roce 1947 jsem absolvoval cestu Francií a rozvráceným Německem – a šest nádherných týdnů na prvním Světovém festivalu mládeže v Praze, s antifašistickými partyzánskými veterány z Evropy, bojovníky za svobodu z Řecka, Vietnamu, Barmy, Afriky a novými přáteli z Tirany, Bukurešti, Moskvy, Kapského města, Prahy – a s tisíci jsem se podělil o své naděje na nově zrozený svět.
Rok 1948 přinesl slavnou kampaň Henryho Wallaceho a Progressive Party (Pokrokové strany), sbírání volebních podpisů a poznávání levicových italských, arménských a řeckých komunit plus, po našem kongresu ve Filadelfii, hořce zneklidňující výlet do Severní Karolíny, setkání s lidmi v sousední – ale rozdělené – chudobě a bídě černých a bílých.
Pak jsem se na posledním Wallaceově shromáždění v Bostonu připojil k povzbuzení dojemného volání Paula Robesona (slavný herec, a především zpěvák poválečných let – pozn. redakce), vyjadřujícího naše naděje, že jednou v Americe zavládne socialismus. A pak přišla katastrofální volební porážka, která nám všem zlomila srdce.
Během kampaně jsem pochodoval proti odvodu navzdory mediální palbě vajec a rajčat, naštípnutému zubu (s policejním souhlasem) a několika hodinám ve vězení a u soudu.
Navzdory diplomu (a matce), rozhodnutí připojit se k dělnickému hnutí – jako dělník, v Buffalu. Dosáhl jsem mála, ale hodně jsem se naučil – o spoluobčanech a každodenním třídním konfliktu na každé pracovní lavici, s nárůstem bojovnosti za lepší smlouvu porušenou zkorumpovaným odborovým vedením.
Našel jsem „domov daleko od domova“ u Lumpkinovy rodiny v černošském ghettu a dozvěděl se o strádání, nezaměstnanosti, potížích s drogami a policejním násilí – jako svědek, když byl jeden z rodiny zbit a téměř zastřelen, když protestoval proti diskriminaci Jima Crowa na molu pro výlety na Kanadské pláži.
Byl jsem na velkém venkovním koncertě Paula Robesona v Peekskillu v roce 1949, byl jsem součástí dvacetitisícového davu, který státní policie donutila odejít lesnatou cestičkou, stezkou lemovanou fašistickými gangy s hromadami kamení, rozbíjejícími všechna okna mého autobusu – a všech autobusů – a pak z toho obvinili Robesona. Byl to vlastně poslední pokus o záchranu dělnické levicové síly, pozůstatku z třicátých let, ale nyní byl rozbit McCarthyovými doma a Dullesovými monopolními silami v zahraniční politice – a deset tvrdých let strachu, věznění a agrese.
Když v roce 1950 začala korejská válka, byl znovu zahájen odvod, proti kterému jsem demonstroval, a tentokrát jsem nebyl příliš mladý. Po příjezdu na armádní základnu v lednu 1951 jsme museli podepsat slib našeho politického panenství. Nový McCarranův zákon však vyžadoval, aby se každý člen levicové „fronty“ zaregistroval jako „zahraniční agent“, jinak mu hrozí pět let za každý den (!) nepodepsání. Nikdo tento nesmysl neuposlechl, ale bál jsem se jeho hrozby, protože jsem byl v desítce takových organizací, jako Mladí pokrokáři, Americká strana práce, Španělská pomoc, Konference jižní černošské mládeže a Komunistická strana!!! Tak jsem lhal a podepisoval a doufal, že když budu mít čistý nos a budu mlčet, tak ty dva roky přežiju bez kontroly. Zpočátku jsem měl obrovské štěstí, že mě poslali do Bavorska, ne do Koreje.
Snažil jsem se přizpůsobit. Jen několikrát jsem se na víkendové propustky připojil k levicové mládeži ve Stuttgartu na setkání u příležitosti Dne žen, strávil krátký víkend se starým soudruhem z Harvardu, který se oženil a přestěhoval do Vídně, a dlouze jsem si popovídal v levicovém knihkupectví v Kodani s ženou, která se odvážila přinést protinacistické letáky do vojenských barů v okupované Kodani (a v parku Tivoli jsem potkal a zamiloval se do energické, hezké mladé Dánky).
Ale dohnali mě, možná kvůli udání, které na FBI podala kolegyně z Harvardu, a nařídili mi, abych následující pondělí stanul před vojenským soudcem. Věděl jsem, že taková křivá přísaha, jako je ta moje, mi může vynést až deset tisíc dolarů a pět let v Leavenworthu. Ale zbývalo mi pět dní!
Po zničení veškeré pošty a dvou levičáckých knížek, které jsem si koupil v Kodani, jsem snědl oběd, sbalil pár kartonů cigaret na výměnu, nasedl na vlak z Norimberku do Salcburku, přešel do Rakouska (s padělanou třídenní propustkou) a dojel do Lince, kde jsem po zoufalém hledání a vyčerpaném zdřímnutí v lese přeplaval řeku Dunaj z americké (okupační) zóny a bez bot a neupravený se snažil najít velitelství sovětské armády na druhé straně. Nedokázal jsem to, ale rakouský policista, který mě vyzvedl, ano. Tamní důstojník, přátelský, ale rezervovaný, mě druhý den poslal do sovětského velitelství v Rakousku u Vídně, kde jsem strávil pod dozorem dva týdny ve sklepní cele a dvakrát přečetl knihy, které měli jediné v angličtině, „Dějiny Skotska“ a „Sestra Carrie“.
Po neobvyklé jízdě se strážemi Rudé armády, s piknikovou snídaní, když jsme dorazili na české území, jsem byl na dva měsíce odvezen do luxusních, ale izolovaných čtvrtí ve značně zničené Postupimi, kde jsem dostal nové jméno, o které jsem žádal, ale pak jsem jej nevymyslel. Pak jsem přistál ve středně velkém městě Bautzen, mezi 30-40 dalšími dezertéry ze šesti západních zemí. Bojoval jsem, abych si zlepšil němčinu (remíza), naučil jsem se pracovat na soustruhu a měl jsem to největší štěstí, že jsem potkal svou celoživotní ženu a lásku Renatu a její vesnickou rodinu, která se nyní stala i mou vlastní. (Všichni praví antinacisté!)
V roce 1954 jsem byl přijat na školu žurnalistiky nově přejmenované Univerzity Karla Marxe v Lipsku (založena 1409) a čtyři roky jsem se učil o německých dějinách a literatuře, také něco o ruštině, něco těsnopisu, něco o žurnalistice, ale hlavně o NDR – a co a jak. Cenné postřehy: studentské týdny pomáhání novým družstevním farmám při sklizni brambor a pletí cukrové řepy nebo opravování kolejí v ohromném povrchovém hnědouhelném dole.
Náhlý šok v roce 1956. Chruščovův projev o zločinech za Stalina, který vyvolal hodiny, týdny a roky lítosti a nového myšlení, ale zachoval si vděčnost za úsilí a oběti milionů v SSSR, především v letech 1917-1921 a 1941-1945 – s obnovenými nadějemi na svět bez miliardářů, výdělečně činných nebo s výslednou chudobou a válkou.
Mé hlavní události - manželství, líbánky, první syn Tomáš a stěhování do Berlína – v tomto pořadí.
Čtyři zaměstnání ve východním Berlíně. U nakladatelky Seven Seas, anglicky psaných knih Gertrude Heymové (manželka spisovatele Stefana Heyma), tehdejší asistentky Johna Peeta, někdejšího esa Reuters (a veterána španělské občanské války), jejíž čtrnáctideník Democratic German Report (Demokratické německé zprávy) nabízel pozitivní reportáže o NDR a zároveň odhaloval bývalé nacisty na všech úrovních západoněmecké společnosti a vlády, a mé studium žurnalistiky u odborníka. Utekla mi reportáž o nové Berlínské zdi, protože jsem byl na nedělní návštěvě Zoo – a naštěstí se mě osobně nedotkly roky jejích vážných problémů. Po třech letech u severoamerické krátkovlnné sekce Radio Berlin International jsem strávil 1965-1968 budováním archivu Paula a Eslandy Robesonových na Akademii umění NDR.
Vždycky jsem vycházel s kolegy, ale nikdy se šéfy, takže to byla život prodlužující událost, když jsem se ve 40 letech stal novinářem na volné noze, příležitostným učitelem angličtiny pro vědce, filmovým titulkářem, ale především mluvčím o vývoji v USA. Díky tomu, že jsem používal humor a vyhýbal se černobílému politickému žargonu, a kritice velkého mediálního pokrytí NDR jsem některé lidi naštval, ale nějak jsem měl „šaškovskou licenci“ a více než hojná představení po celé NDR ve všech možných prostředích.
Ale po vzkvétajících šedesátých a sedmdesátých letech jsem sledoval, jak NDR sklouzává, chromá letitými, odtažitými vůdci a tlaky ze SSSR, ale především bez ustání zasažená dvěma nejbohatšími ekonomikami světa a každý večer jejich mistrovskými manipulátory v televizích jako Fox.
Byl jsem rád, že se otevřela zeď oddělující rodiny a přátele, ale velmi zahořklý z rychlé, totální kolonizace toho, co stále vnímám jako vznešený experiment, který jako snad žádná jiná země - téměř úplně zrušil chudobu, vystěhovávání a bezdomovectví, platby za léky, zdravotní péči, péči o děti, potraty, všechny úrovně vzdělání. A ceny nájmů, jízdného, potravin základních a nezbytných věcí držel na naprostém minimu.
Také jsem viděl ty špatné stránky a zoufal nad nimi, ale kde nejsou?
V roce 1994 jsem konečně mohl po krátké bezbolestné poradě ve Fort Dix navštívit svou vlast. Zjistil jsem, že se od té před 43 lety příliš neliší. Tolik toho bylo krásného, potkal jsem tolik dobrých lidí (zejména těch statečných na „mé straně“ dosud existujících barikád), miloval jsem Central Park s jeho lesoparkem plným starých ptačích přátel a zelenou visutou stezkou (High Line) na rozebraném vyvýšeném vlakovém úseku.
Divil jsem se nekonečným regálům se značkami zubní pasty, cereáliemi, sýry, zeleninou, ovocem a tolika dobrotami. Ale pak ty šoky - spáči bez domova na lavičkách po Central Parku, muž spící v lepenkové krabici blok od ústředí OSN, smutné stařenky se všemi svými pozemskými věcmi v nákupním vozíku. A náklady na zubní ošetření nebo jednu noční prohlídku v nemocnici – cena: 5 000 dolarů.
Na pozdějších cestách jsem měl vždycky problémy s turnikety a ohyzdnými stanicemi metra a byl jsem nešťastný ze super komercionalizace Times Square a jeho pomalovaných, živých soch a hloupě kostýmovaných fotožebráků. Přesto mé srdce dojalo to, co bylo stále mým starým domovským městem – i když ne dost na to, aby to vyvážilo pocit úlevy po mém návratu na můj pomalejší, tišší, ještě ospalejší bulvár Karl-Marx-Allee v Berlíně. Ale mám tak dvě kontrastní domovská města.
Naneštěstí vidím velké problémy jak pro ně, tak pro země a kontinenty kolem nich. Vidím rostoucí propast mezi bohatými a chudými, a pokud se teorie o cyklických krizích opět ukážou jako správné, před námi je možná ekonomická deprese, možná horší než kdy předtím. S větší jistotou všichni čelí zdánlivé nevyhnutelné ekologické katastrofě. A co je horší, mnohem horší a bližší, i když některými neuvěřitelně ignorované, bagatelizované nebo urychlované, vidím hrozbu vyhlazovací války, dokonce atomové války. A těsně spjat se všemi třemi hrozbami vidím rychlý růst nejkrvavějších prvků represe – moderních forem fašismu – a již v mnoha zemích nabývají na síle.
Za každou z těchto hrozeb vidím omezenou kliku, kdysi milionářů, nyní miliardářů, někdy rivalů, ale sjednocených ve svých nadějích na ovládnutí ne poloviny světového bohatství, ale celého, určujících směr každé vlády bez ohledu na její změny a převrácení. Shluky tří, šesti, osmi konglomerátů dnes ovládajících téměř každou oblast lidského snažení ve velké části tohoto světa. A chtějí jej celý!
Některá jména se stala symboly: Musk, Bezos, Gates, Soros, Murdock, Springer, Zuckerberg, Disney. Ale impéria se také rozšiřují s měnícím se personálem: Merck, Pfizer, Purdue, Coca Cola, McDonalds, Mobil, BP, Daimler, Toyota, VW, Cargill, Unilever, Amazon, Meta, Vanguard, Blackstone... Nejnebezpečnější jsou takové jako Lockheed Martin, Northrup Grumman, Rheinmetall, Krupp-Thyssen... Objevují se nová jména, také na severu, jihu, východě a západě, ale každé pole ovládá hrstka – a usiluje o dobytí a expanzi. A všichni jsou absolutně nemilosrdní ve své chamtivosti, nelidskosti a neúctě k lidskému zdraví a životu!
Svět se musí těchto infekcí zbavit! To je jeho šance! Proto se raduji z každé známky vzpoury pracujících lidí – proti Amazonu, Starbucks, VW, mimo jihokorejský a pařížský parlament, obklopující Trafalgarské náměstí, proti francouzským kasárnám v Nigeru a Mali… Jsem povzbuzen, když vidím odvážné studenty Harvardu, UCLA, na Humboldtově univerzitě a Freie Universität tady v Berlíně, jak si troufají protestovat proti genocidě a jejím dodavatelům. Dokáže většina odolat útlaku? Dokážou se spojit rukama, znovu získat mír, vzdorovat mediálním demagogům, slznému plynu, vodnímu dělu, a věcem ještě mnohem horším?
Co přinese budoucnost? Moc z ní neuvidím. Ale mohu být vděčný, že kromě toho, že jsem ztratil svou Renatu příliš brzy, jsem měl štěstí, že jsem měl dobrý, vždy zajímavý život, ušetřen nouze a pohromy, ale byl jsem svědek úžasných kousků světa a jeho dějin.
A stále si uchovávám jiskry naděje, že rok 2025 nepřinese další zisky biblickým čtyřem jezdcům – válce, moru, hladomoru a zkáze – ale spíše více boje, alespoň nějaký pohyb vpřed a vzhůru. Udělám v tomto směru to málo, co budu moci, dokud budu moci. Inšalláh!
Všechno nejlepší vám všem – dobré jídlo, dobré pití, dobré knihy, dobré časy a dobré zdraví – a mír vám všem v roce 2025. Kopejte dál!
„Shalom! As-salaam alaikum!“ No pasarán! Pasaremos!
Victor – or Steve victorgrossmansberlinbulletin.wordpress.com
Překlad (tentokrát s ještě větší úctou než obvykle) Vladimír Sedláček