Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
Zamyšlení nad programovými otázkami
Ve druhé polovině 19. století se povážlivě rozrostl počet těch, kteří se více než základní praktické otázce, jak má dobýt dělnická třída politickou moc, začali zabývat otázkou „jak bude vypadat komunismus“. To se projevilo i v návrhu Gothajského programu, kde byly deklarovány některé hrubě oportunistické, teoreticky nesmyslné fráze.
(Z podkladů Pavla Dekťara sestavil a závěrečnou část doplnil Václav Čermák)
Marx na to reagoval tak, že se poprvé podrobněji a konkrétně zabýval řadou závažných otázek budoucí společnosti. Jednak ekonomických, ale zejména úlohou a vývojem proletářského státu.
Marx i Engels sice již dříve občas vyslovili své dílčí hypotetické úvahy o této společnosti, avšak vesměs na okraj kritiky rozporů kapitalismu. Pokud však šlo o jakoukoli konkrétní, teoretickou či praktickou otázku její ekonomiky, upozorňovali vždy na nebezpečí „svůdných fantazií“ a varovali před nimi. Tolik Karel Marx.
V Marxově vědeckém systému není komunismus utopií
Na základě kritické analýzy kapitalistické společnosti vyvozuje, že nová společnost je žádoucí nejen proto, že je lepší než kapitalismus, ale poněvadž představuje jedině možné reálné řešení rozporů kapitalismu. Je objektivně nutným stupněm dalšího společenského vývoje, jako výsledku třídního boje.
Z toho vyplývá, že konkrétní podoba socialistické společnosti, jako první fáze komunistické společensko-ekonomické formace, je přímo závislá na tom, za jakých konkrétních okolností si proletariát vybojuje moc a přistoupí k budování této společnosti. Roli jeho avantgardy v tomto boji může splnit pouze strana řídící se pokrokovou teorií.
Jiný postoj je pozicí metafyzického materialismu, chvostismu, oportunismu, ekonomismu, bezprincipiálního prakticismu, přizpůsobování se denním událostem, drobným politickým zvratům při ignorování základních rysů celého kapitalistického řádu, celého kapitalistického vývoje. Vede k zanedbání základních zájmů proletariátu, k jejich obětování kvůli skutečným nebo předpokládaným výhodám daného okamžiku.
O teorii se hovoří jako o zobecnění praxe, zobecnění zkušeností. Jakmile však dojde k tomuto zobecnění, teorie se stává hlavní, určující podmínkou dalšího úspěšného řešení praktických úkolů. Teorie se nemůže uvádět do souladu s praktickými úkoly, ale tyto se musí posuzovat na základě teorie, poněvadž teorie je praxe v celé své šíři a ten či onen konkrétní praktický úkol zpravidla vystupuje pouze jako zvláštní případ.
Komunistické hnutí se opírá o vědeckou teorii – marxismus-leninismus
Je východiskem programového, strategického i taktického zaměření činnosti jeho revolučních součástí.
Neadekvátní, laxní postoj k organizování studia a uplatňování této teorie v činnosti KSČM, má bohužel svoje neblahé důsledky, na něž bylo mnohokrát poukazováno.
Strana bloudí v labyrintu nových jevů a staronových revizionistických teorií a oportunistické praxe, nemá teoreticky jasno v otázce konečného cíle a způsobu, jak k němu dospět, nemá jasno v otázce hegemona předpokládaných revolučních změn a má i problémy s pochopením smyslu své vlastní existence a činnosti.
Přitom ovšem stále platí, že pokud revoluční hnutí nemá teoreticky jasno o svých cílech a úkolech a o způsobu jejich realizace, je dříve či později nevyhnutelně odsouzeno k politickému krachu!
Avšak vraťme se k Marxovi.
Marxova „Kritika Gothajského programu“ je považována po „Manifestu komunistické strany“ a po „Kapitálu“ za nejdůležitější dokument marxismu.
Marxovi velice záleželo na teoreticky co nejpřesnějším a konkrétní situaci odpovídajícím řešení zásadních programových otázek. Šlo mu o to, aby byl dělnickému hnutí stanoven obecně srozumitelný a dané historické situaci odpovídající jasný cíl i cesty, které k němu vedou. Přitom není překvapením, že z buržoazních, revizionistických či revizionismu blízkých pozic, je teoretický i praktický význam tohoto díla popírán. Mimo jiné úvahami o Marxově „planém teoretizování“, případně o jeho přeceňování teorie a podceňování praxe v aktuálních otázkách dělnického hnutí.
Oportunisté všech odstínů – bez ohledu na ostatní důležité myšlenky a závěry – rádi a s oblibou citují pouze větu z průvodního dopisu, jímž Marx poslal své připomínky Wilhelmu Brackovi, a sice, že „každý krok skutečného hnutí je důležitější než tucet programů“.
Je třeba dodat, že Marx měl na mysli konkrétní program, v konkrétní situaci, Program, o němž výslovně uvedl, že „je naprosto hoden zavržení a demoralizuje stranu“ a který „ostatně nestojí za nic“.
V situacích, kdy chybí revolučnímu hnutí pevný vědecký teoretický základ a jemu odpovídající racionální koncepce společenského vývoje se otevírají dveře subjektivismu, voluntarismu, oportunistickým či revizionistickým koncepcím a činům. To platilo v minulosti, to platí i dnes. To platí i pro KSČM.
O tom, že „když se chce, tak to jde“ svědčí i zkušenosti z Pražských teoreticko-politických konferencí
Jejich smyslem bylo přispět k ujasnění teoretických východisek, vnitřních a vnějších podmínek politiky strany, napomáhat k upevňování marxisticko-leninské ideové jednoty komunistů a přispívat k žádoucí světonázorové a politické orientaci jejich aktivit. Spolu s tím, čelit bujícímu revizionismu a oportunismu a také podílet se na rozvoji a upevňování internacionální solidarity a spolupráce komunistických stran.
Konference se (až na malé výjimky) konaly pravidelně dvakrát do roka. Dlouholetá tradice začala před téměř 28 lety - 30. března 1996.
Celkem bylo 47 konferencí, z toho 23 s mezinárodní účastí.
Na jejich pořádání se podílely OV KSČM Praha 1, Praha 6, Praha-východ, Praha-západ, Beroun, Domažlice, Havlíčkův Brod, Chomutov, Jeseník, Plzeň-sever, Příbram, Rokycany, Semily, Tachov, Trutnov, Žďár nad Sázavou, KSČ, SMKČ a KPI Olomouc.
Na zmíněných 47 konferencích bylo kromě úvodních referátů a 397 koreferátů 828 diskusních příspěvků, kromě toho 296 nepřednesených příspěvků bylo odevzdáno do protokolu konferencí. Jak se lze přesvědčit ve sbornících z jednotlivých konferencí, většina vystoupení i písemných příspěvků se vyznačovala velkou teoretickou fundovaností i životní zkušeností, věcností a konstruktivností, se snahou přispět k řešení aktuálních teoretických problémů i praktických otázek politiky strany.
Nelze přehlédnout, že zazněly i některé falešné tóny… Konference pak byly objektem různých nechutných invektiv a intrik a došlo k řadě politických střetů.
K naplnění zmíněného smyslu konferencí přispěli zahraniční účastníci z řady zemí. Z Belgie, Běloruska, Dánska, Francie, Itálie, Jihoafrické republiky, Maďarska, Německa, Polska, Portugalska, Rakouska, Ruské federace, Řecka, Slovenska, Švédska, Ukrajiny, Velké Británie, Venezuely i Argentiny.
Oceňujeme i aktivní účast velvyslanců a diplomatů z Čínské lidové republiky, Korejské lidově-demokratické republiky, Kubánské republiky, Vietnamské socialistické republiky i Bolívarovské republiky Venezuela.
Pro zajímavost uvádím přehled dosud konaných konferencí se jmény hlavních referentů
I. PTPK - 30. 3. 1996 - Dělníci v občanské společnosti a komunisté – Miloslav Formánek
II. PTPK - 30. 11. 1996 - K 100. výročí narození Klementa Gottwalda – Hana Kráčmarová
III. PTPK - 19. 4. 1997 - Aktuální problémy mezinárodního postavení České republiky a její zahraniční politiky – Vladimír Janků
IV. PTPK - 8. 11. 1997 - Revoluce XX. století – zkušenosti a východiska – Miloslav Formánek
V. PTPK - 21. 2. 1998 - Projekt budoucnosti – zkušenosti a východiska jeho další realizace – Zdeněk Klanica
VI. PTPK - 24. 10. 1998 - Politické a sociální důsledky globalizace – Václav Exner
VII. PTPK - 17. 4. 1999 - Komunisté o současnosti a perspektivách Prahy – Jiří Dolejš
VIII. PTPK - 13. 11. 1999 - Deset let poté aneb o důsledcích kontrarevolučního zvratu –Václav Exner
IX. PTPK - 20. 5. 2000 - O ideově-teoretických východiscích politiky komunistických stran – Zdeněk Košťál
X. PTPK - 25. 11. 2000 - Soudobá epocha a historická role proletariátu – Zdeněk Košťál
XI. PTPK - 2. 6. 2001 - Poučení z dějin, současnost a perspektivy rozvoje komunistického hnutí ve světě i u nás – Zdeněk Košťál
XII. PTPK - 1. 12. 2001 - Qui bono? O politické, vojenské a ekonomické podstatě Evropské unie – Václav Exner
XIII. PTPK - 19. 10. 2002 - O kapitalistické integraci a proletářském internacionalismu –Zdeněk Košťál
XIV. PTPK - 24. 5. 2003 - O teorii a praxi socialismu – Zdeněk Kodýtek
XV. PTPK - 25. 10. 2003 - O straně – Pavel Degťar
XVI. PTPK - 24. 4. 2004 - O válce a míru v soudobé epoše – Josef Skála
XVII. PTPK - 13. 11. 2004 - 15 let poté aneb O důsledcích společenského zvratu v České republice – Marta Semelová
XVIII. PTPK - 21. 5. 2005 - O antiimperialistickém boji a mezinárodním komunistickém hnutí – Harpal Brar (Velká Británie)
XIX. PTPK - 12. 11. 2005 - Socialismus vědecký nebo surrealistický? - Michael Opperskalski
XX. PTPK - 20. 5. 2006 - O soudobém kapitalismu a jeho útocích na politická a sociální práva, na životní jistoty lidí – Stanislav Grospič
XXI. PTPK - 11. 11. 2006 - K analýze úlohy KSČ při budování socialismu – Josef Skála
XXII. PTPK - 21. 4. 2007 - O zločinech kapitalismu a perspektivách lidstva – Pavel Degťar
XXIII. PTPK - 27. 10. 2007 - O odkazu VŘSR a socialismu ve 21. století – Jiří Horák
XXIV. PTPK - 12. 4. 2008 - Znovu o úloze komunistické strany – Stanislav Grospič
XXV. PTPK - 15. 11. 2008 - K aktuální problematice jednoty komunistického hnutí – Milan Havlíček
XXVI. PTPK - 18. 4. 2009 - O příčinách, projevech a potenciálních důsledcích současné krize kapitalismu – Ladislav Šafránek
XXVII. PTPK - 7. 11. 2009 - Dvacet let poté – Boj o budoucnost pokračuje – Marta Semelová
XXVIII. PTPK - 5. 6. 2010 - K principům výstavby a činnosti komunistické strany – Pavel Degťar
XXIX. PTPK - 13. 11. 2010 - K antikomunistické falzifikaci dějin – Harpal Brar (Velká Británie)
XXX. PTPK - 16. 4. 2011 - K 90. výročí vzniku komunistického hnutí v Československu – Stanislav Grospič
XXXI. PTPK - 22. 10. 2011 - K návrhům programových dokumentů VIII. sjezdu KSČM – Milan Havlíček
XXXII. PTPK - 28. 4. 2012 - Možnosti zvýšení akceschopnosti a politického vlivu v současné prohlubující se krizi kapitalismu – Lukáš Kollarčík
XXXIII. PTPK - 3. 11. 2012 - K aktuální problematice identity komunistického hnutí – Dimitris Karagianis (Řecko)
XXXIV. PTPK - 13. 4. 2013 - Naléhavé úkoly komunistů v zápase za sociální a politická práva v České republice – Josef Skála
XXXV. PTPK - 15. 3. 2014 - K problémům soudobého kapitalismu a tendencím jejich řešení válkou – Karel Kluz
XXXVI. PTPK - 8. 11. 2014 - 25 let budování kapitalismu v České republice – Miloslav Formánek
XXXVII. PTPK - 18. 4. 2015 - K antikomunistickým dezinformacím o příčinách, průběhu a výsledcích Druhé světové války; k nebezpečí nového nástupu fašismu – Josef Skála
XXXVIII. PTPK - 10. 10. 2015 - O současné stavu a perspektivách komunistického hnutí v České republice – Miroslav Kavij
XXXIX. PTPK - 16. 4. 2016 - Tradice – zdroj poučení a inspirace – Jiří Horák
XXXX. PTPK - 5. 11. 2016 - O úloze osobností v revolučním hnutí – Ondřej Kazík, koreferát Hana Kráčmarová
XXXXI. PTPK - 13. 5. 2017 - Svět 100 let po Velké říjnové socialistické revoluci, co a jak dál – Věra Klontza-Jaklová
XXXXII. PTPK - 11. 11. 2017 - O teorii a praxi komunistického hnutí – Josef Skála
XXXXIII. PTPK - 19. 5. 2018 - Karel Marx k dnešku – Milan Havlíček
XXXXIV. PTPK - 3. 11. 2018 - K problematice teorie, programu, strategie a taktiky v komunistickém hnutí – Josef Skála
XXXXV. PTPK - 6. 4. 2019 - O odkazu V. sjezdu KSČ pro aktuální činnost komunistů – Václav Čermák
XXXXVI. PTPK - 12. 10. 2019 K problematice mezinárodní jednoty a součinnosti komunistického hnutí v boji proti antikomunismu a vlečnému nebezpečí, za sociální pokrok – Josef Skála
XXXXVII. PTPK – 16. 10. 2021 – Kudy z nejhlubší krize v dějinách strany – Josef Skála
Co říci závěrem?
Společensko-politický, ekonomický a ideově kulturní, kontrarevoluční převrat koncem minulého století, byl pro nás nejen Anti-Únorem roku 1948, ale především dokonáním rozbití socialistického tábora, který svou ekonomikou a sociálními výhodami pro pracující (u nás spojenými se suverénním postavením malé Československé republiky uprostřed Evropy), byl jak v oblasti praktické politiky, dynamického ekonomického i duchovního rozvoje, růstu životní úrovně obyvatel, důkazem (zvláště u nás a v NDR) reálných předností nastoupené cesty budování základů socialistické společnosti.
Obyvatelé naší země se skutečně mohli vzdělávat a vzdělávali, mohli a museli pracovat a pracovali, práce bylo dost a dost (nezaměstnanost, vykořisťování, bezdomovectví a bída s nouzí, neexistovaly). Ano museli jsme platit daně na celospolečenské výdaje, dotýkající se všech obyvatel bez rozdílu. Občané odpovídali za výchovu svých dětí, nejen za jejich populační bum a to i díky kvalitnímu sociálnímu zabezpečení a klidu na život v míru, o který socialistický tábor permanentně usiloval.
Těžký, především strojírenský průmysl, ale i ostatní odvětví – zdravotnictví, sociální služby, školství, kultura, stejně jako rozvoj zemědělství se zárukami soběstačnosti v potravinách…, vytvářeli podmínky jak pro osobní rozvoj (celoživotní možnost bezplatného vzdělávání a zvyšování kvalifikace), tak pro rozvoj rodiny a rodinných vztahů. Rozdíl mezi platem a životní úrovní horníka a ministra byl minimální. Nikdo, kdo dodržoval morální a právní, zákonné normy se nemusel bát v naší zemi žít.
Postupné poválečné ústupky vedení komunistické strany od principiálního a systematického rozvoje nejen ideologické práce, zejména po XX. sjezdu KSSS, vedly k některým chybným rozhodnutím a řešením nastalých problémů. Z práce strany se tak vytrácela nutná permanentní zásadovost, tvořivost a revolučnost a tím i její přirozená autorita ve společnosti.
Stalo se jen otázkou času, kdy globalizovaný imperialismus využije rozvírajících se nůžek (zvláště za přestavby), mezi nárůstem určitých maloměšťáckých, oportunistických a revizionistických sil a destruktivních souputníků socialismu, nejen uvnitř formující se určité „ambiciózní a domýšlivé elity“ společnosti a aktivitami jednoznačně prosocialistických sil, usilujících o obranu a pozitivní rozvoj socialismu. K završení tohoto procesu u nás nakonec došlo za aktivního působení některých vysokých představitelů KSČ a socialistického státu v listopadovo-prosincovém převratu roku 1989, jenž otevřel cestu k obnově kapitalismu.
Na uvedené události reagoval jak mimořádný sjezd KSČ v prosinci 1989, tak ustavující sjezd KSČM v referátu předsedy KSČS L. Adamce, kdy bylo rozhodnuto - jak to jednoznačně potvrdil 1. sjezd KSČM (Olomouc 13. - 14. 10. 1990), o zásadní změně charakteru strany, opuštění její komunistické identity transformací v tzv. moderní levicovou stranu, tj. směrem k sociáldemokratizaci na bázi ideologie „demokratického socialismu“, převzetí hodnot, od nichž odvíjí svůj politický program antikomunistická, Socialistická internacionála (jde o abstraktně pojaté, interpretované hodnoty z pozic udržení kapitalismu za každou cenu: svoboda, sociální spravedlnost a solidarita, jsou i našimi hodnotami). Na to fakticky navázal i Program kladenského sjezdu KSČM v roce 1992.
Reakcí na chybná rozhodnutí vedoucích orgánů strany byla snaha jednotlivců i malých skupin vymanit se z tohoto sociálně demokratického područí. Ty zakládali různé odnože komunistické a socialistické, levicové orientace. V „lůně“ KSČM začal vycházet komunistický měsíčník Dialog* otázky*odpovědi, bylo založeno jediné komunistické vydavatelství OREGO, vznikl Marxisticko-leninský odborný klub (MLOK) a Sobotní univerzita Jana Švermy.
Orientace okresních organizací záležela na osobnostech stojících v jejich čele.
Jedním ze základních reprezentantů věrných marxismu-leninismu tohoto období, se staly právě Pražské teoreticko-politické konference. Mnohá vystoupení na nich, měla mimořádnou teoretickou, ideovou úroveň a naskýtala nejen analytické, historické a politické poučení, ale právě možnost strany zorientovat se v oblasti jak teorie, tak v prakticko-politických otázkách, zvláště v problematice jejího komunistického programu.
To se bohužel, přes stoupající zájem jednotlivých komunistů i některých organizací strany (až 150 účastníků a tisíc sborníků) v její celkové praktické činnosti uvnitř, ani mezi pracujícími a v parlamentu, neprojevilo. Autorita KSČM klesala s počtem odcházejících skutečných komunistů do „Marxova nebe“.
Odpor vedení strany byl razantní: zakázalo Dialog, vyčlenilo nakladatelství a vydavatelství Orego z teoretické oblasti přípravy funkcionářů a zájem o konference sice u některých jednotlivců ve vedení zvýšil, ale nijak nepomohl. Jejich teoretická produkce byla ignorována.
Je třeba jasně říci, že pražské a následně další konference měly a mají (kdy nemáme ani internetovou televizi a rozhlas) velký ideový a politický význam. Zásluhu na tom mají zejména desítky obětavých komunistů z mnoha našich okresů a zvláště přední organizátoři - Pavel Degťar a Viktor Pázler.
Chtělo by se věřit, že nové, mladší vedení strany pochopí, že bez systematické ideologické práce na stmelení ideové jednoty strany vycházející z dosud jediné vědecké metody poznání vývoje společnosti – marxismu-leninismu, musí tvořit základ vzdělání funkcionářů strany a jejich praktické činnosti ve společnosti.
