K Všelidové vlastenecké jednotné frontě (VVF) v ČR

Proč nastala nezbytnost vytvořit Jednotnou frontu vlasteneckých sil České republiky. Jakou úlohu by v tomto uskupení měla sehrát KSČM?

Otázka nutnosti sjednocování pracujících lidí vystupovala do popředí vždy, když byla kapitalistická společnost, zasažena hlubšími krizovými jevy a procesy. Tak jak tomu bylo v minulém století, zejména v době za světové hospodářské krize a s tím i s nástupem fašismu v Itálii a Německu. Abych se dotkl komunistického hnutí té doby, především nesmírně významné a aktivní Komunistické internacionály (KI), pak již její VI. Kongres (jenž jednal v Moskvě 17. 7. až 1. 9. 1928), který vedle jiných základních a zásadních otázek upozornil na to, že končí dočasná stabilizace kapitalismu, kterou vystřídala hospodářská krize za podmínek všeobecné krize kapitalismu. Závěry VI. Kongresu se ukázaly jako bezesporu správné.

Omezování průmyslové výroby a obchodu připravilo desítky milionů dělníků a zaměstnanců o práci. Podle údajů Úřadu práce při Společnosti národů bylo v roce 1932 jen ve 34 průmyslových zemí 30 miliónů plně nezaměstnaných: jen v USA to bylo 12 a v Německu 7 miliónů. V řadě zemí neexistovalo sociální pojištění a nezaměstnaní zůstali bez podpory. Kde existovalo (př. Německo, Británie a Rakousko), byly podpory tak nízké, že nestačily uhradit ani existenční minimum dělnických rodin.

Šlo tedy i o nutnost stanovit opatření k boji s nebezpečím imperialistických válek a tedy i proti nastupujícímu fašismu, který představoval stále více dominantnější tendenci, při buržoazním řešení důsledků oné světové hospodářské krize, tedy nárůstu všeobecné krize kapitalismu. To bylo na půdě mezinárodního komunistického, dělnického a národně osvobozeneckého hnutí důsledně řešeno na VII, Kongresu KI (25. 7. až 21. 8. 1935), vyhlášením boje komunistických stran za jednotnou dělnickou a lidovou frontu proti fašismu. Již před tímto kongresem, vyzval začátkem října 1934 generální tajemník FKS M. Thorez, na shromáždění v Paříži k organizování lidové fronty boje za chléb, svobodu a mír. V roce 1935, při svém úsilí o vytvoření jednotné lidové fronty ve Španělsku, navrhla KSŠ všem dělnickým a demokratickým stranám a organizacím, aby vytvořily protifašistickou lidovou frontu. Přesto, že předáci socialistické levicové republikánské strany k tomu nepřistoupili, byl v létě roku 1935 ustaven první národní orgán lidové fronty, do něhož vstoupili zástupci KS a organizací komunistické mládeže, republikánské federální strany, levicové národně socialistické strany a levicové republikánské mládeže, Jednotné všeobecné konfederace práce, kdy nakonec lidová fronta sjednotila drtivou většinu obyvatel Španělska. Obdobné procesy probíhaly i v dalších zemích včetně Československa.

Na místě je připomenout, že politika jednotné a lidové fronty proti fašismu a válce, byla spjata i s heslem vlády lidové fronty, jež by vznikla z velkého hnutí a boje jednotné a lidové fronty, která by byla schopna organizovat skutečnou obranu republiky proti fašismu. To se nakonec naplnilo na sklonku války, při jednání představitelů moskevské a londýnské emigrace a zástupců Slovenské národní rady, kdy byla ustavena Národní fronta (NF) Čechů a Slováků. Šlo o vznik pevného protifašistického svazku dělníků, rolníků, živnostníků, procující inteligence i části buržoazie. NF v níž KSČ, díky své obětavé a zásadové politice, zaujala čelné postavení, umožnila spolupracovat s benešovskou, vlasteneckou, antifašistickou buržoazií. Umožnila navázat styk s těmi vrstvami národa, které Benešovi důvěřovaly a stály za ním. NF byla zakotvena v Košickém vládním programu, našla své vyjádření ve vládě NF (jmenované 4. 4. 1945), která se stala orgánem, jenž urychloval rozmach následného revolučního procesu.

I dnes stojí naše společnost před hrozbou války, neboť „politické elity“ EU, VB a USA stále více rozmíchávají válečný požár, jimi založený na Ukrajině, aby mohlo být Rusko totálně oslabeno a poté poraženo a s jeho obrovským nejen surovinovým bohatstvím, rozporcováno do vazalských států a státečků, pod jejich (USA, EU) nadvládou.

Jsme přitom ve zcela zvláštní situaci, kdy uběhlo fakticky 35let od kontrarevolučních převratů ve střední a východní Evropě. Příčinami i důsledky těchto převratů jsme stále ještě značně zasaženi. Komunistická, autenticky levicová hnutí (strany) jsou přitom pod trvalým tlakem antisocialistických a antikomunistických kampaní, založených na falšování dějin. U nás pak i pod tlakem působení zákona o „zločinném komunistickém režimu“, což tato hnutí ochromuje, negativně ovlivňuje jejich akceschopnost. Jde tedy o to, že nejen skutečně levicová hnutí se dnes nalézají ve zcela odlišných podmínkách, než tomu bylo u komunistického a dělnického (i národně osvobozenecké) hnutí před 100 lety. Tehdy nabíralo na síle, bylo na vzestupu. Dnes se, po obrovských porážkách v zemích bývalé světové socialistické soustavy, stále ještě nalézá, jak po ideové, programové, tak především po prakticko-politické stránce, svým postavením a vlivem ve společnosti, ve velmi nedobré situaci.

Pokud jde pro nás o velké historické poučení, to lze, jak již bylo řečeno, spatřit ve třicátých letech minulého století, kdy Evropu začal zachvacovat duch nacismu a fašismu jako produkt možného „řešení“ všeobecné krize kapitalismu. To, že se německý fašismus - nacismus, tato nejreakčnější a nejagresivnější politická síla imperialismu, skryla pod etiketu „Národně socialistické, německé dělnické strany (NSDAP), byl manévr s cílem oklamat nejen pracující v Německu, ale i v ostatních částech Evropy. Získat nejen městskou a venkovskou maloburžoazii, ale zejména dělníky, na svou stranu. Heslem boje proti komunistickému pojetí socialismu, byl program negace marxismu, jako „židobolševismu“. Ve skutečnosti šlo o ovládnutí masy dělníků a ostatních pracujících i pod vlivem rasové čistoty a likvidace, nebo zotročení podřadných, negermánských národů.

KSČ dokázala v roce 1935, v souladu s projektem Komunistické internacionály, prosadit změnu taktiky boje. Opuštěním hesla „třída proti třídě“, přišla s vyhlášením politiky Lidové fronty, kdy přitom podporovala stávající vládu v jejím úsilí posílit obranu Československé republiky. Zároveň svými hlasy v parlamentu umožnila i zvolení E. Beneše jejím prezidentem.

Jak již bylo řečeno, dnes i Česká republika se nachází v krizové situaci způsobené nejen vnějšími faktory všeobecné krize kapitalismu, ale zejména neschopností vlády řešit politické, ekonomické a mezinárodní vztahy tak, aby nedocházelo k takovému poškozování občanů ČR na úkor globálních zájmů EU, USA a NATO. Pod tlakem stále víc a víc prosazovanému, neprůkazně definovanému Green Dealu a jeho „uhlíkové stopě“, pod tlakem oživené stupňující se ekonomické ilegální migrace do Evropy i podporou vojenského konfliktu na UK, preferovala a preferuje česká vláda uspokojování jiných zájmů než ČR. A to EU a vojenských i nevojenských potřeb Ukrajiny, místo toho, aby řešila problémy občanů vlastní země a poskytovala pomoc domácím firmám v nastartování jejich ekonomického růstu. Tvrzení vlády - jsme ve válce – bylo a je v rozporu s naší Ústavou. Přitom ignorovala a ignoruje základní lidská práva a každého, kdo mluví o nutnosti zastavení bojů a mírovém řešení konfliktu, označuje za člověka s proruskými a protiukrajinskými postoji. Ve válce na Ukrajině není ČR. Není a nesmí to být „naše válka“, lidu ČR. Je to imperialistická válka vedená proti Ruské federaci ze strany USA, EU a NATO.

Ve vztahu k aktivitám KSČM, je možné konstatovat, že se nedostatečně věnovala problematice výraznějšího zapojení do procesu nespokojenosti občanů s politikou současné vládní koalice, od září 2021. Zřejmě proto, že řešila jak dál, po 100 letech nezvolení svých poslanců do PS PČR. Byla nucena přijmout důležitá opatření jak personální, tak ekonomická a politická. Nové vedení přistoupilo k rekonstrukci organizační struktury a začalo věnovat pozornost ideologické práci. Předsedkyně strany K. Konečná aktivně prezentovala a prezentuje politiku KSČM, když naplno využívá možnosti své funkce europoslankyně, k aktivnímu oslovení veřejnosti. Bohužel se nepodařilo připravit a zveřejnit Nový program strany, neboť ten Kladenský již mnoho let neodpovídá potřebě současnosti. Je nutné formulovat politické cíle a formy práce strany, zejména s ohledem na mladou generaci v prohlubující se krizi kapitalismu. Provést analýzu a vytýčit cíle na základě dialektického a historického materialismu, vědeckého světového názoru.

KSČM by měla i na základě zkušeností z volebního uskupení pro volby do EP STAČILO, začít pracovat na hledání cesty k vytvoření širokého politického, vlasteneckého uskupení mimoparlamentních stran a hnutí. Inspirujícím je zde projekt, o který dlouhodobě usiluje bývalý místopředseda KSČM a současný ředitel Institutu české levice J. Skála. Blíže viz jeho novoroční video: Josef Skála - Na prahu nového roku 2024 (youtube.com) Jde o systém „kulatého stolu“, jednání a spolupráce rovnocenných zástupců politických stran, hnutí a iniciativ, na němž se dohodne společný program pro volby do PS PČR v souladu s původním pojetím priority zájmů lidu i podnikatelských subjektů České republiky na bázi zabezpečování ekonomického, sociálního a kulturního rozvoje lidu ČR, jeho zájmů a potřeb.

Vztahy jednotlivých zástupců budou rovnocenné, založené na respektu, zbavené snahy prosazovat výlučně svoje specifické zájmy a neobracející pozornost k minulosti. V případě dosažení úspěchu ve volbách by zvolení zástupci důsledně dodržovali prosazování dohodnutých cílů a stali se důslednými obhájci zájmů občanů ČR ve všech oblastech politiky, ekonomiky, sociální a kulturní oblasti, jak bude uvedeno v programu schváleném na principu jednomyslnosti. Z naší strany a nejen pro nás, by přitom měla být zachována naše komunistická identita.

Podle našeho názoru jde o realistický projekt, který nepoškodí postavení KSČM, jež by v případě samostatné kandidátky, měla v dané situaci menší šanci prosadit se do PS ČR. Je třeba uvědomovat si, že naše společnost byla a je záměrně naočkována skrytým fašismem a zjevným ukrajinským neonacismem, pulzujícím pod falešným praporem obrany ukrajinské samostatnosti a péče o ukrajinskou „demokracii“. I to, že instituce NATO, EU a vlády ČR považují jakýkoliv jiný, než jimi prezentovaný názor, za nepřijatelný a nepřátelský, hodný i trestního stíhání. Tyto okolnosti vyžadují vytvořit jinou alternativu pro dosažení možné změny, záchrany národní a státní identity v souladu se sociálními, kulturními a demokratickými tradicemi Československa a dnes ČR.