Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe – 17. díl: o pravdě

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek.

Žádný středobod vesmíru ještě nikdo nenašel a zřejmě nikdy nenajde. Pravda je spíše cílem našeho poznání. V tom se člověk liší od zvířete, které pravdu hledat neumí. Hledá pouze, co je pro něj užitečné či nebezpečné, ostatní ho nezajímá. Zvíře poznává jen své životní prostředí, zatímco člověk je tvor univerzální, snaží se zkoumat i to, co ke svému životu bezprostředně nepotřebuje či mu není nebezpečné, tedy věci zdánlivě zbytečné. Hledá pravdu v podmořských hlubinách, zemském jádru či ve vesmíru, kterým jsi začal.

Pravda je momentálně dosažitelný stupeň lidského poznání. To platí pro vědu i praxi. Obrazně vyjádřeno, je to poslední, zatím viditelný schůdek na nekonečném schodišti, po kterém lidstvo musí stoupat, chce-li přežít. Žádný schůdek nelze považovat za poslední. Pravda je proces. U batolete i u vědce. Rozdíl je v tom, že batole se učí hlavně ze svých vlastních omylů, zatímco dospělý člověk se dokáže učit i z omylů jiných lidí. Někdy s nadsázkou říkám, že „věda je vykrádáním pravdy z cizích omylů“.

Díky za poklonu, ale přestože se o definici pravdy pokoušeli a pokoušejí mnozí učenci, vyčerpávající definice pravdy neexistuje. Podle mě nejdál v tomto úsilí dospěl marxismus. Vysvětluje, že pravda má dvě neoddělitelné stránky. Absolutní stránku, která se v čase nemění. Zároveň s tím vnímá relativní stránku pravdy, která je podmíněna stávajícími možnostmi a schopnostmi poznávajícího subjektu a která se s vývojem jeho poznání mění. Neboť poznává nikoli statickou, ale měnící se realitu, takže se nutně vyvíjí i pravda o této realitě. Z toho lze odvodit, že žádná pravda není nikdy úplná a definitivní. Což však neznamená, že lze jakoukoli pravdou pohrdat nebo ji naopak považovat za konečnou. Jak napsal Lenin: „Každá pravda platí jen v určitých podmínkách.“ Takové je dialektické pojetí pravdy charakteristické pro marxismus.

Objektivně idealistické filozofie mají tendenci stavět pravdu nad skutečnost. Jako něco prvotního, věčného, neměnného, samostatného, nezávislého ve vztahu k materiálnímu světu i člověku. Subjektivně idealistické filozofie pak spíše hledají pravdu ve vědomí jedince, který si svůj svět i pravdu o něm vytváří jen ve svém vědomí. Některé materialistické filozofie zase inklinují ke zjednodušování pravdy jen na měřitelná a neměnná fakta. To je metafyzický, statický přístup, neodpovídající vývoji přírody a společnosti. Vzpomeňme také relativistické filozofie, které, jak naznačuje jejich pojmové vymezení, absolutizují relativní stránku pravdy. Tedy její pomíjivost a neúplnost, čímž pravdu občas považují za zbytečnou. Na výtky, že i marxismus je vlastně relativistický, jasně odpověděl Lenin: „Marxismus v sobě obsahuje relativismus, ale neredukuje se naň.“ Opakem toho jsou dogmatické filozofie přeceňující absolutní stránku pravdy. I na ně reagoval Lenin: „Absolutizuj pravdu – dostaneš hloupost.“

Pokud jde o lež, v tom se většina filozofií shoduje. Považuje ji za vědomé a záměrné šíření nepravdy. Ta však sama o sobě nemusí být lží. Může to být buď iluze, tedy smyslový klam, falešný odraz skutečnosti ve smyslech, vyvolaný či doprovázený emocemi, anebo omyl způsobený rozumem, který nesprávně hodnotí a spojuje získaná fakta. Obojí nutně doprovází každé lidské poznání.

Iluze je prvotním předpokladem poznání, jeho východiskem, a zprvu ji více či méně podlehne každý. Poznání spočívá v tom, že se zbavujeme starých iluzí a přitom si nechtíc někdy vytváříme nové. Omyl je nutným průvodcem každého poznávání. Jak uvedl sovětský fyzik, nositel Nobelovy ceny, P. L. Kapica: „Není chybou dopouštět se omylu, chybou je vytvářet z obhajoby svých omylů novou vědu.“ Ještě před ním to vyjádřil i Komenský, který napsal: „I omyl je účasten pravdy.“

Potíž je v tom, že pojmy iluze a lež bývají někdy zaměňovány. Lží bývá často označováno cokoli, co se prostě někomu nelíbí. Skromně si dovolím uvést jeden svůj bonmot: Iluze je starší sestrou pravdy, zatímco lež je její mladší sestrou. Obě tyto potvory jsou většinou krásnější než pravda, a proto jim tak snadno podléháme.

Marxismus považuje pravdu za společenský vztah a proces. Tím jej pravda okouzluje. Je pro jeho teorii i praxi východiskem a cílem. Stejně jako pro jakoukoli jinou teorii i praxi. Což neznamená, že marxisté ve svém dosavadním úsilí o lepší společnost leckdy nepodléhali iluzím a nedopouštěli se omylů. Často se u nás v minulosti například nekriticky věřilo v neomylnost Komunistické strany Sovětského svazu a některých jejích vůdců či v pevnou jednotu KSČ a lidu nebo v jakousi spirálu dějin, která mechanicky, sama o sobě, dovede naši společnost k socialismu. Takováto víra byla mnohdy silnější než teoretické znalosti a pravdivé poznání praxe. Dosažené úspěchy sváděly k nesmyslnému urychlování vývoje, a cesta k socialismu se zdála nezvratná. Podobné iluze však provázejí i polistopadové vítěze.

Upřímně řečeno, hlavu si s tím nelámu. Považovat marxismus za lež jen proto, že byl socialismus v Evropě poražen, je negramotnost. Stejná, jako například považovat matematiku za nesmysl jen proto, že hostinský při kasírování okrade nás nebo sám sebe. Matematika za to nemůže. Podobně jako medicína nemůže za to, že pacient při operaci zemře. Socialismus byl pokusem lidstva o spravedlivější řád. Pohlédneme-li do historie, třídní společnost vznikala celá tisíciletí. Otrokářství muselo být poraženo několikrát, než se ocitlo na prahu feudalismu. Kapitalismus bojoval s feudalismem staletí, a přesto dodnes existují i ve vyspělých zemích jeho mnohé pozůstatky. Jen nevzdělanec je s dějinami rychle hotov.

Marxismus je teorií, která může být v praxi uplatněna buď dobře, nebo špatně. Víra je k tomu zapotřebí, ale sama o sobě nestačí. Stejně jako každou jinou teorii, je nezbytné marxismus rozvíjet. Nikoli ho přizpůsobovat momentálním potřebám a zájmům jednotlivců, ale měnícím se potřebám a zájmům lidstva. A spolu s tím uplatňovat, stejně jako to dělali Marx, Engels i Lenin, rozvíjející se poznatky ostatních věd.

„Pravda je dcerou času“, jak věděl již ve druhém století našeho letopočtu římský soudce a spisovatel Aulus Gellius. Pouze hlupák ji chce mít hned, celou a navždy.