Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!

Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 6. díl

Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 6. díl

Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.

V předcházejících dílech tohoto seriálu jsi Františku často vzpomněl marxismus. Napadlo mě, není-li tak trochu modlou, zejména radikální levice? Něčím podobným, čím je pro věřící část populace například Bible nebo Korán?

Bible a Korán jsou dogmata, tedy texty natolik posvátné, že se od nich nelze odchylovat. Věřící se smí pouze jimi řídit a uctívat je. Koneckonců jsou to texty mrtvé, odrážejí dobu dávno minulou; jsou pouze literaturou, i když kulturně napsanou a v mnohém zajímavou. Takovýto přístup k svému dílu klasikové marxismu odmítali. „Budou nás následovat desítky příštích generací, a budou k nám stejně nemilosrdné, jako jsme byli my ke svým předchůdcům“, napsal kdysi Marx. Stejně jednoznačně to charakterizoval Engels: „Naše učení není dogma, ale návod k myšlení a jednání“. A jasně to vyjádřil i Lenin: „Marx a Engels položili pouze základy nové vědy, kterou musí socialisté rozvíjet ve všech směrech, nechtějí-li zůstat stranou života“. Takže žádná modla. Marxismu nejvíce neublížili jeho nepřátelé, ale ti, kteří se k němu sice hlásili, avšak se jim, řečeno s Leninem, „zalíbilo“ zůstat stranou života. Nepochopili rozdíl mezi literaturou a vědou. Literatura se smrtí svého autora dál nerozvíjí, zatímco rozvoj vědy smrtí svého tvůrce zpravidla začíná. Největší chybou bylo, že se k marxismu často přistupovalo jako k posvátnému textu. V tom máš pravdu. I někteří současní pseudorevolucionáři v Marxovi vidí spíš modlu, a hledají v něm hesla místo poznání.

Prosím, můžeš tedy obecně čtenářům přiblížit marxismus, nikoliv ovšem pouze těm poučeným?

Marxismus má tři neoddělitelné, ale relativně samostatné součásti. Tou nejznámější je vědecký socialismus, později nazývaný také vědeckým komunismem. Je to politická věda zkoumající podmínky, možnosti a způsoby přechodu lidstva od kapitalismu ke spravedlivější, beztřídní společnosti. Z těch tří součástí je nejkonkrétnější, nejpraktičtější a tudíž i nejproměnlivější a nejvíce náchylná k omylům. I věda se mýlí; dokonce vždy, když nereflektuje změny podmínek. Základní změna podmínek od dob Marxe zde nastala tím, že se zcela změnil charakter třídy námezdně pracujících - tehdy většinou málo vzdělaných dělníků, proletářů -, která skýtala možnost být v jeho době hlavní hybnou silou politického vývoje. Nyní ji tvoří z rozhodující části středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní zaměstnanci, kteří se již za dělníky či proletáře nepovažují a jimiž někteří i opovrhují. Přitom jsou často vykořisťováni více než dělníci. To je problém, se kterým se vědecký komunismus dnes snaží vyrovnat.

Druhou, částečně obecnější součástí marxismu je politická ekonomie. Je to věda, která se teď převážně neučí, protože odhaluje ekonomické vztahy mezi lidmi, existenci tříd spjatých s vykořisťováním a sociální nerovností. Se vztahy ekonomických hodnot tato věda zkoumá vztahy lidí. Od dob Marxe se změnila jevová stránka těchto vztahů, ale jejich podstata zůstala stejná. Vykořisťuje se na vyšší úrovni, ale „v rukavičkách“. Již to neprobíhá jen za hukotu parních strojů a transmisí, vykořisťuje se i „potichu“, demokraticky a digitálně. Vykořisťovatel již nemá konkrétní tvář a vilu vedle fabriky, většinou je anonymní, globální a kdesi „za vodou“. Ale ekonomické zákony, odhalené Marxem, fungují dál.

Třetí, nejobecnější součástí marxismu je dialekticko-materialistická filozofie, k níž položil základy rovněž Marx a kterou se já zabývám. Jde v ní o univerzální výklad světa, hledání společných zákonů vývoje přírody, společnosti a myšlení. Je to nejobecnější teorie o světě, hledající jeho podstatu v rozpornosti, souvislostech a ve vývoji všeho existujícího. Marxova filozofie je teoretickým základem marxismu a komunistického hnutí vůbec. Je důsledně materialistická, stejně jako každá opravdová věda. To znamená, že hledá materiální podmíněnost všech přírodních i společenských procesů; nevkládá lidské ideje do reálného světa, ale hledá, z čeho v něm vznikají. Nechápe člověka jako izolované individuum, protože takový člověk neexistuje. Člověka chápe jako živočicha produkujícího své životní potřeby ve společnosti a vztahy, jež se v ní utvářejí, což především považuje za určující v jeho životě. Přitom nic existujícího nevidí jako neměnné, jednou pro vždy dané, vše zkoumá v jeho pohybu, ve vývoji. Odmítá jakékoli „věčné pravdy“ i jakoukoli nepoznatelnost. Je to filozofie dialektická, stejně tak jako kterákoli věda, jež se k dialektice nehlásí. Tuto filozofii vytvořil Marx jako organickou syntézu pravdivých poznatků svých předchůdců a současníků, zatímco jiné filozofie byly a často ještě jsou spíše eklektickým hromaděním omylů minulosti i současnosti.

Vzdor tomu si přece jen neodpustím otázku, proč by měl být právě marxismus ve filozofické „architektuře“ civilizace tím pravým ořechovým?

Protože je pravdivý. Kde jsou všechny ty triády, monády, pralátky a stovky jiných teoretických konstrukcí, kterými se kdysi jistě moudří filozofové pokoušeli vysvětlit svět; někdy v poctivé snaze odhalit jeho podstatu, jindy v souznění s mocnými tuto podstatu zakrýt. Jen učitelé dějin filozofie s tím „trápí“ své studenty. Zkoumá ale dnes věda Platonův „Erós“ nebo jeho „věčnou ideu“, Aristotelův „Ethér“, Hegelův „světový rozum“, Masarykovu „prozřetelnost“ či jiné produkty vývoje filozofického myšlení? Z některých filozofií přetrvaly věky pouze dílčí - nikoli bezvýznamné - poznatky, z jiných zbylo bláto. Po Marxovi zůstal systém: důsledný materialistický pohled na svět spojený s dialektickou metodou jeho poznávání. To je jeho největší objev. Věda, ač se k Marxovi hlásí nebo nehlásí, z tohoto objevu vychází. Kdo nezkoumá svět dialekticky, to jest v jeho rozpornosti, vývoji a univerzálních souvislostech, není vědec, ale dejme tomu spisovatel. Zpochybňování důsledně materialistického stanoviska, nevidět věci jako koneckonců materiálně podmíněné, je více či méně šarlatánstvím. Přírodní a technické vědy své šarlatány nemilosrdně odhalují; to jen část společenských věd si je tvrdošíjně pěstuje.

Každý obecně filozofický výklad světa předcházející marxismu se postupně dostal do rozporu s rozvíjející se přírodní vědou. Jen dialektický materialismus obstál a věda jej každým svým objevem potvrzuje, i když to neříká. Každý obecný výklad lidské společnosti postavený pouze či přednostně na idejích se ukázal jako naivní. Ale Marxův historický pohled na společnost, význam výroby v jejích dějinách je dodnes potvrzován společenskou praxí. Je to dosud poslední velký filozofický výklad světa. Filozofové na celém světě jsou většinou přesvědčeni, že už je konec velkých filozofií, že žádná nová již nevznikne. Mají pravdu. Stejně tak například po Darwinovi nevznikne žádná nová velká vývojová teorie v biologii, nebude objevena nová soustava chemických prvků, která by vytlačila soustavu Mendělejevovu. Materialismus nebude nahrazen nějakým novým idealismem, i když se o to spousta myslitelů snaží. Matematika nebude zjednodušena, i když by to většina žáků uvítala. Žádná nová logika nebude, i když spousta politiků a novinářů vytváří neustále svou vlastní. Podobně tak materialistická dialektika nebude vystřídána nějakými novými iluzemi vědců, kteří jsou bezradní nad svými objevy. Existují základy poznání, které nelze zbořit. Dialekticko-materialistický výklad světa patří mezi ně, ať se to komu líbí nebo ne. Tyto základy budou jistě dále rozvíjeny, prohlubovány, upřesňovány, zatratit je však nelze. Jiné výklady světa by v současné vědě totiž neobstály.

Přesto ale ve vědomí jednotlivců i velkých skupin existují.

A existovat budou ještě dlouho. I někteří vědci k nim inklinují, avšak s vědou je nespojují, to by se v bádání daleko nedostali. Mimo vědu sice věří ve vůli boží nebo v Alláha, ale v laboratoři jsou materialisty, chtějí-li mít výsledky. Slavnými je může učinit pouze dialektický přístup k realitě, nikoli věčné ideje. Pouze materialisticky, dialekticky, historicky podmíněná věda, což marxismus ve spojení s dějinami přírody, společnosti a myšlení již v praxi prokázal a prokazuje, je to pravé ořechové, abych odpověděl na tvoji otázku. Pravda, někteří se nad tím ošklíbají. Ale třeba nad Galileem se mnozí také ošklíbali, a kdo dneska zná jejich jména.

Logo

 

Názory uvedené v textech, rozhovorech a komentářích na našem webu se nemusí shodovat s názory redakce Dialogu.

©2020 Dialog. Všechna práva vyhrazena.