Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 5. díl
Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.
Františku, dovol, abych úvodem ocitoval tvou formulaci z třetího dílu tohoto seriálu, v němž jsi kromě jiného uvedl, že v třídním zápase se bojuje „v zásadě o rovné či nerovné rozdělování nadproduktu, o sílu, jež toto rozdělování umožní a o vědomí lidí, které stávající rozdělování vytvořeného nadproduktu buď ospravedlňuje, nebo odmítá. Kdokoli zanedbá jednu z těchto tří front je poražen.“ Vzpomněl jsem to proto, že jsem byl nedávno víceméně náhodným svědkem diskuze několika dívek a mladíků, kteří znali tvou formulaci. Srovnávali ji s formulacemi jiných autorů na podobné téma a shodli se na tvé, protože je stručná a srozumitelná. Avšak vzápětí se „poprali“ o konkrétní podobu front, které uvádíš, i o jejich časové možnosti otevření, abych zůstal u vojenského žargonu. Čím bys do této „pranice“ přispěl ty?
Pouze Leninovou myšlenkou, že „politika je umění možného". A ještě bych dodal, aby nepřehlédli, že se bojuje s měnící se intenzitou i uvnitř vládnoucí třídy: o zisky, moc, myšlenky. Ale to není třídní, nýbrž konkurenční boj. Utichá na čas vždy jen tehdy, jsou-li ohroženy zájmy vládnoucí třídy jako celku. Pak se tato třída stmeluje a navenek zpravidla vystupuje jednotně.
Asi neřeknu žádné převratné moudro, přihlédnu-li k tvé formulaci, že vzpomenuté tři fronty jsou spojité nádoby. Nicméně si myslím, že se v toku dějin neplní obsahem stejnoměrně a tudíž i nedosahují ani stejné hladiny naráz; nebo se mýlím?
Nemýlíš, každý boj se vede hlavně tam, kde je možné v daném okamžiku něco získat nebo ztratit. I fotbalové kluby bojují o body, peníze i přízeň diváků, a někdy to jde proti sobě. Občas popudí diváky prodejem populární hvězdy nebo nákupem potřebného hráče od rivala. Někde se ustoupí, aby se jinde mohlo přidat. To je taktika, kterou musí zvládnout každý politik či manažer. Musí dlouhodobě podporovat strategii, i když je s ní krátkodobě či zdánlivě v rozporu. Ty tři fronty tvoří dynamickou, proměnlivou, ale neoddělitelnou jednotu.
Co kdybychom se teď věnovali zmíněným pomyslným nádobám, byť jsou spojené, relativně samostatně. Z toho, co zde bylo řečeno, je logické, abychom začali nejprve bojem o nadprodukt, tedy třídním bojem v ekonomické sféře. Oč v něm jde?
V prvé řadě o boj za spravedlivé daně, mzdy a důchody, za dobré pracovní a životní podmínky neprivilegovaných. Pokud levicová strana tento boj nevede, je zbytečná. Ale pokud vede jen tento boj a nevede současně i boj politický a ideový, je v pozici odborové organizace pracujících a důchodců. Ekonomický boj, jak ukazují dějiny, sám o sobě nemůže změnit nespravedlivý společenský systém. Může ho pouze mírně opravovat „v mezích zákona“, který je ovšem sepsán tak, aby hájil zájmy privilegované menšiny a nedotknutelnost systému. Zákon nedovoluje systém změnit, jen opravovat. A oprava jakéhokoliv systému musí být výhodná především pro jeho majitele. To platí i o systému společenském. V tom je základní slabina všech reformistických stran, které chtějí kapitalismus pouze opravovat, vylepšovat. Pod záštitou boje za práva pracujících tak vlastně slouží „majitelům“ kapitalismu, vykořisťovatelům, jako jejich údržbáři. Lenin tomu říkal „ekonomismus“. Vybojované zvýšení mezd či důchodů spolkne inflace. Nominální příjmy se sice zvyšují, ale zisky vykořisťovatelů rostou rychleji. Reálná hodnota úspor pracujících klesá, ale „úspory“ uložené majiteli systému ve výrobních prostředcích se zhodnocují. Nůžky se rozevírají. Stávající systém opraví fasádu a nezbytnost jeho nahrazení něčím novým se odkládá na neurčito.
Čili ekonomický boj je nutnou podmínkou změny, nikoliv však postačující?
Ano, o to nové, o změnu systému musí usilovat boj politický, tedy boj o politickou moc. Neusiluje-li, není to politika, ale pouhé politikaření. Politika je boj o vládu koneckonců nad výrobními prostředky. Protože ten, kdo vládne ekonomice, vládne i všemu ostatnímu. Je tomu jako v rodině. Takříkajíc hlavou v ní je ten, kdo drží kasu. Politika je boj o „kasu“, a jenom ti, kdo v něm vítězí, mohou něco měnit. Těm, kdo v něm prohrávají, nezbývá než rozprava v hospodě, u kadeřníka nebo v parlamentu. Proto Lenin říkal, že „parlament je buržoazní žvanírna“. I Andrej Babiš jednou došel k podobnému závěru. Jenže on chce systém pouze vylepšovat, ne si pod sebou řezat větev a připravovat se o zisky svých firem, které dočasně převedl do svěřenských fondů. Byli jsme jeho tichými spojenci, on naším tichým odpůrcem.
Ať již jde o změnu systému nebo jeho udržení či pouhé vylepšení, toho asi ale nedosáhne „sám voják v poli“, byť by byl schopným řečníkem jako třeba starořecký politik a právník Démosthenes?
Samozřejmě, aby kdokoliv v politickém boji mohl uspět, musí na svou stranu získat větší část společnosti. To je boj ideový, který spojuje jedny a odděluje je od druhých. To je hledání společných zájmů a cílů, názorové sjednocování vlastních řad a získávání spojenců. Názorové sjednocení je nutným předpokladem akce, politického činu, ovšem ruku v ruce s dobrým organizačním zázemím. Avšak abychom mohli někoho ideově sjednocovat, musíme mít své vlastní ideje. A to je základní slabina komunistické strany. Pod vlivem porážky v listopadu 1989 bezhlavě opustila marxismus, myšlenky Karla Marxe, které kdysi stranu profilovaly, a marně hledala nové. Ideově tak ztratila přitažlivost. První ránu dostala, když se skryla v ideovém stínu energického pragmatika Paroubka, a druhou schytala pod „baldachýnem“ populárního Andreje Babiše. Přišla o svou vlastní identitu a reálně hrozí, že k poslední ráně nastaví tvář nějakému populistovi, například Tomio Okamurovi.
Mnoho lidí má však dojem, že marxismus listopadovou porážku přivodil, protože cesta k socialismu, na níž sloužil jako ukazatel, byla slepá.
Nikoliv, přivodil ji přezíravý vztah k marxismu. Pokud komunisté alespoň v tom základním marxismus respektovali, byli úspěšní. Bohužel postupně, nikoliv slovy ale fakticky, marxismus opouštěli. Demokratická teorie se měnila v byrokratickou praxi, Marxovy ideje přestávaly být kompasem a stávaly se praporem, se kterým se mávalo tím více, čím se společnost od nich vzdalovala. Hovořilo se o proletářském internacionalismu, ale v praxi se scvrknul na pouhou poslušnost vůči Sovětskému svazu. Uzákonila se vedoucí úloha strany, ale strana přestala vést osobním příkladem, znalostmi, přesvědčováním, získáváním a začala direktivně řídit. Občas se šlo a nevědělo se kam. Ve školách a v kurzech se vyučoval zákon o boji protikladů, z něhož jedině může vznikat jednota, ale v praxi byla snaha jakékoli protiklady odstraňovat, zatajovat, nemluvit o nich. Zdůrazňoval se demokratický centralismus, ale zavedl se centralistický formalismus. Organizovala se iniciativa natolik, že se vlastně potlačovala. Bojovalo se proti pravicovému oportunismu, ale zcela se přešlo k oportunismu všedního dne. Dneska už nikdo neví, co to vlastně je. Diskuze přestala být hledáním cest a stala se vyjadřováním souhlasu s vedením. Volby přestaly být aktivní volbou mezi možnostmi a staly se formou vyjádření pasivity. Svátky přestaly být oslavou a staly se obřadem. Neskončilo, co Lenin nazval „přednostováním“ funkcionářů, ale sílilo to. Nebojovalo se s tím, co Lenin nazval „komunistickou nadutostí“, ale tolerovalo se to. Řády a vyznamenání nebyly udělovány ani tak za práci, jako za oddanost šéfům. Vedl se třídní boj na schůzích a v propagandě, zatímco probíhal v ekonomice. Zapomnělo se na Marxův poznatek, že „nový společenský řád se stane nezvratným teprve tehdy, jestliže dosáhne vyšší společenské produktivity práce, než řád předchozí“. Tyto chyby neměly nic společného s marxismem; socialismus nevytvářely, ale deformovaly. To byly překážky na cestě k socialismu a poškodily ji natolik, že byla dál neschůdná.
Nepodepsaly se tak tyto chyby navěky na marxismu?
Ne, to je pouze zbožné přání jeho odpůrců. Má-li být zápas o socialismus úspěšný, strana si nejprve musí předchozí omyly uvědomit, sama sobě si je přiznat, pravdivě pojmenovat a odlišit je od Marxových i Leninových myšlenek, s nimiž se často v praxi rozcházela. Bohužel někteří její členové i sympatizanti přijímají soudobou buržoazní interpretaci minulých chyb, která je ztotožňuje s marxismem. Někteří jiní ovšem tyto chyby nepřiznávají vůbec, a stačí jim vysvětlení, že socialismus padl zradou. Jenže proč a kdo tyto zrádce u nás vychoval, zvolil a někdy dokonce i oslavoval, to vysvětlit nedovedou jinak, než nějakou další zradou. Navzdory tomu všemu marxismus žije dál a je rozvíjen bez ohledu, že v české kotlině nemá na růžích ustláno. Nic neztrácí na své aktuálnosti Leninova myšlenka: „Marx a Engels položili pouze základy nové vědy, kterou musí socialisté ve všech směrech rozvíjet, nechtějí-li zůstat stranou života“.
Domníváš se tedy, že je žádoucí vracet se k marxismu a čerpat z něj?
Vracet se k marxismu ano, k chybám praxe ne. Ideje marxismu jsou racionální, hluboce demokratické a humanistické. Jsou teorií a metodou na cestě k sociálně spravedlivé společnosti. Na rozdíl od všech opravovatelů kapitalismu, platonických humanistů a nesmělých demokratů klasikové vědeckého socialismu věděli, že tyto ideje je nutno prosadit bojem: ekonomickým, politickým a ideovým. Ne žvaněním a úřadováním. Buržoazie o třídním boji nemluví, ale vede jej. Každodenně, ve dne i v noci, dokonce, i když je na dovolené. Má na to tisíce dobře placených lidí v hospodářském a státním aparátu i ve sdělovacích prostředcích. Levice se však zdráhá o třídním boji i jen mluvit. Přestává být subjektem politiky a stává se jejím pouhým objektem. Je vláčena událostmi, místo aby je ovlivňovala. Lenin tomu říkal „chvostismus“.
Máš na mysli českou levici?
Bohužel ano. Komunistická strana i celá levice jsou dnes na chvostu politiky a občasné radikální výkřiky levicových funkcionářů na tom nic nezmění. Tvoří jen kulisy a komparz v oné frašce zvané „demokracie“. Vlastně ani nejsou levicoví, protože nejsou radikální. A být radikální znamená podle Marxe „jít na kořen věci“. Ale to je téma levice a pravice, k němuž bychom se měli někdy vrátit.
