Jako na Titaniku

Všichni si jistě pamatujeme na slavnou scénu z filmu Titanic, kdy před potopením lodi na palubě ještě vyhrává lodní kapela. Reminiscence na tuto smutnou událost vyvolává článek Jaroslava Kojzara „Odmítám podpásové útoky“.

Všichni si jistě pamatujeme na slavnou scénu z filmu Titanic, kdy před potopením lodi, na palubě ještě vyhrává lodní kapela. Reminiscence na tuto smutnou událost, vyvolává článek Jaroslava Kojzara, „Odmítám podpásové útoky“. 

V době, kdy se potápí nejen loď zvaná Haló noviny, ale i celá partaj, přichází s odsouzením nějakého „pamfletu“. Prý obdržel jakési zlovolné psaní, v němž „kdosi“ kritizuje vedení KSČM a dokonce volá po personálních změnách. To si opravdu dovolil moc, protože jak je dobře známo, ve straně, která si říká komunistická, se změny nekonají. Na chudý lid přece musí být přísnost. To by tak hrálo, aby se každý obejda pouštěl do kritizování neodvolatelných. 

Kojzara se nejvíce dotkla kritika obsahu Haló novin. Bodejť by ne, však všichni dobře víme proč. Naříká nad slovy autora „zlovolného pamfletu“, že se Haló noviny nedají číst a hned vynáší trumf. Zeptal se prý několika starších členů a sympatizantů strany na jejich názor a uslyšel, že bez Haló novin takových jaké jsou, nikdo z nich nemůže být. A to ještě není všechno. Haló noviny jim snad dokonce nahrazují lékaře, protože prý dokonce řekli, že je „drží při životě“ (sic!).

Zbývá ovšem otázka, kterých a jakých „starších členů a sympatizantů“ se zeptal?

Je totiž nasnadě obava, že to jsou možná ti, kterým se v kritickém srpnovém týdnu roku 1968 stejně tak zamlouvalo „ilegální“ Rudé právo. Naopak je jisté, že jiní členové strany, sympatizanti a i ti, co z ní raději odešli, po přečtení Haló novin málem dostávají infarkt. Jejich obsah (až na nepatrné výjimky) totiž nemá se skutečným komunistickým tiskem nic společného. Jaroslav Kojzar by si také neměl fandit, že ho „kdosi“ ve zmíněném „pamfletu“ pochválil. Za pokleslý obsah Haló novin totiž nese stejnou vinu, jako celé jejich podařené vedení. K pobavení slouží i slova Jaroslava Kojzara, že Haló noviny jsou kritické „k mnoha jevům současnosti“. Pozorný čtenář Haló novin se tomu musí s chutí zasmát, protože dobře ví, že i takoví kapitalisté jako Babiš či Soukup jsou kritičtější vůči „mnoha jevům současnosti“ než tzv. levicový deník. Vždyť Haló noviny se vyhýbají všemu, co by mohlo vadit jejich chlebodárcům v čele strany. Inu, proč by je mělo pálit dobré bydlo? Je přece snadnější otisknout jakoukoli hovadinu, než kritizovat stranické vedení nebo dokonce píchat do vosího hnízda „mnoha jevů současnosti“.

Nejzábavnější a zároveň i nejsmutnější je sledovat obsah „Českého levicového deníku“ po různých důležitých událostech, jakými jsou kupříkladu sjezdy či volby. I nejméně pozorný čtenář si totiž musí povšimnout, že po každé porážce (a že jich už bylo) se začnou objevovat články, budící podezření, že byli „někým“ objednané. Najdeme je nejen v Haló novinách, ale i ve značně pohublé následovnici někdejší skutečné „Naší pravdy“. Vyvolení okresní funkcionáři a další lidé, kterým se v Haló novinách dává největší slovo, začnou jako o závod tvrdit, že za volební porážky nemůže vedení strany. Někteří dokonce varují, aby se do kritiky vedení nikdo nepouštěl, protože nebýt jejich vystoupení ve sdělovacích prostředcích, bylo by prý ještě hůř.

Ostatně, čemu se divit? Slova Vojtěcha Filipa po prohraných volbách, že by jeho odchod z funkce vyvolal chaos, více než výmluvně svědčí o poměrech, které v této straně panují…

Když už je řeč o okresních funkcionářích, neuškodí poznamenat, že někteří z nich už nyní, tedy poměrně daleko do konání sjezdu, pějí ódy na Vojtěcha Filipa a znovu ho doporučují za předsedu. Proto je za dané situace ve straně zbytečné doufat v jakékoli změny. Sjezd by se vlastně ani nemusel konat, protože už je předem rozhodnuto. Většina současných funkcionářů své posty udrží, a přitom bude (dost možná marně) doufat, že to pro ně stejně dobře dopadne i v parlamentních volbách.  Jen málokdo z nich by přece chtěl ztratit tak výnosné místo.

Někdo by mohl namítnout, že z těchto řádků čiší pesimismus a kapitulantství. Je to však jen střízlivý odhad současné situace ve straně. Mnoho starých komunistů se už této doby nedočkalo, hlasy těch zbývajících jsou oslyšeny a ostatní, než by dělali současnému oportunistickému vedení stafáž, z partaje raději odešli. Ve straně je řada lidí, kteří neprošli potřebnou „zakalkou“ a mnoho z nich (díky oportunistickému vedení) nemá o učení marxismu-leninismu ani páru. Nemá smysl se na tomto místě pouštět do dalekosáhlých rozborů. Je totiž možné, že už tak učinili mnohem důkladněji autoři „pamfletu“. Škoda, že ho Haló noviny neotiskly, abychom mohli posoudit jeho „zlovolnost“.

Proto nám do budoucna nezbývá nic jiného, než usilovat o naplnění slov V. I. Lenina z roku 1912, kdy v dopise Gorkému napsal: „Konečně se podařilo, přes likvidátorskou pakáž, obrodit stranu a její ústřední výbor“. Nyní se podívejme na „dobré a zasvěcené“ komentáře kolegů, jak to říká J. Kojzar, ve svém článku, „Odmítám podpásové útoky“.

Nejlépe bude, když za všechny ocitujeme nejčastějšího „komentátora“, Haló novin, předsedu OV KSČM Kutná Hora, Jana Klána, který dne 11. 10. 2018 mj. napsal: „To neznamená, že se budeme neustále vracet do minulosti a vyvolávat duchy nostalgické normalizace. Kupříkladu v Praze těžko uspějeme s logem, které se tváří, jako, kdyby se jednalo o  retro „a la“ 50. léta s pěticípou hvězdou v rudé šipce. To je spíš na zasmání a poklepání na čelo (podotýkám, že tohle nemám ze své hlavy, ale od lidí, kteří reklamu viděli).  A pokračuje: „…nedráždit dobou minulou, která už se stejně nevrátí…“

Tak, to je příklad jednoho z mnoha „dobrých a zasvěcených“ komentářů zmíněných kolegů Jaroslava Kojzara. Co na to říct? Jen asi tolik: „Jak je možné, že tohle může dělat předsedu OV KSČM?“ Nicméně z toho vyplývá, proč se oportunisté mohou tolik let držet ve vysokých funkcích. Jaroslav Kojzar ke kritice obsahu Haló novin ve zmíněném „pamfletu“ říká, že „něco vzít a předělat aniž víme, co chceme, se rovná dýce v zádech“. Aby autor tohoto článku, nemohl být obviněn z téhož, předkládá konkrétní řešení. Nebude to ani tak složité. Je třeba zrušit vydávání deníku, který v podstatě nepřináší nic jiného, než co čtenáři již viděli a slyšeli v televizi. Celostránkové klády o návštěvách cizích zemí, různé zajímavosti a sport si čtenář může najít v jiných tiskovinách.

Místo deníku je třeba zavést týdeník (typu Tribuny), který bude komentovat „jevy současnosti,“ ale na rozdíl od Haló novin fundovaně. Především se ovšem musí stát vyhraněně komunistickým a sloužit spojení strany s lidmi práce. Dále by měl formovat třídní uvědomění, organizovat a vychovávat, burcovat k činu. Zároveň bude nutné zavést to, čeho se dosavadní Haló noviny tak bojí. A sice rubriku, ve které se čtenáři budou po vzoru někdejších dělnických dopisovatelů vyjadřovat k otázkám, které je zajímají. Tímto opatřením se ušetří finanční prostředky, které tak bude možné přednostně použít na vydávání materiálů, sloužících stranickému vzdělávání. Tento úkol bude plnit Nakladatelství a vydavatelství Futura. Rozhodně to bude pro stranu cennější, než vydávání knih kamarádíčků.

Poznámka: Ještě než jsem stačil odeslat tento příspěvek, potvrdila se moje slova o tom, že při každé události, která může ohrozit někoho z vyvolených, se okamžitě najdou pohotoví obhájci. Jakýsi Milan Špás se totiž téměř okamžitě postavil za stanovisko Jaroslava Kojzara k „pamfletu“.  Jak se vždy v těchto případech děje, hlavně obhajuje oportunistické vedení KSČM, když mj. říká: „Nechci vnucovat svůj názor na to, proč KSČM ztratila své postavení… Návrat je možný jen aktivní prací nás všech. Musíme začít sami u sebe a ne hledat příčiny, jen ve vyšších funkcionářích… Přes pokles preferencí jsme za posledních třicet let dosáhli nejvíce, čeho jsme dosáhnout mohli (sic!).  

Slova Milana Špáse mi připomněla jednu stranickou schůzi v roce 1968, kdy si několik z nás dovolilo kritizovat Dubčeka a jeho kumpány a sklidili zato káravé pohledy a kroucení hlavou některých členů. Jeden soudruh, který už, žel, mezi námi není, o takových lidech řekl: „Připadá mi, že takoví lidé jdou, jdou, nesou prapor a vůbec si nevšimli, že jim ho někdo vyměnil.“