Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 2. díl
Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.
Vzpomínám-li si dobře, Františku, minule ses zmínil o třídách a jejich místu i rozporech ve společenském vývoji. Dokonce jsi je označil za alfu a omegu tohoto vývoje takřka od vzniku civilizace. Nepřipisuješ jim, vnímáno z pohledu nemalé části veřejnosti včetně odborné, jakousi utopickou energii, sílu v dějinném pohybu připomínající perpetuum mobile?
Lidé získávají svou energii z přírody, tak jako ostatní živí tvorové. Takže to není perpetuum mobile. Energii jim nedávají třídy, ty ji jen usměrňují. Jejich síla je synergickým efektem společného úsilí. V civilizaci ti, kteří nevlastní výrobní prostředky, ale pracují na nich, tvoří lidové masy, tedy většinu společnosti. Její sílu uznává nejen marxismus. Připomeňme si třeba slova amerického prezidenta Abrahama Lincolna: „Věřím v prozřetelnost většiny, největšího měšce a nejdelšího kanónu", anebo ruského spisovatele Maxima Gorkého: „Bohem jediným a schopným dělat zázraky je lidská masa se všemi svými chybami".
Budiž, avšak Lincoln a Gorkij žili v předminulém a minulém století. Platí to ale i v současnosti? Nemají nakonec pravdu ti, kteří tvrdí, že třídy mizí nebo již zmizely například díky pokroku ve vědě a technice, lepší organizaci práce, společenské smlouvě mezi majiteli a zaměstnanci či liberalizaci společnosti, v níž má většina lidí možnost se uplatnit?
Ať se společnost proměňuje jakkoli, nezměnila se její třídní podstata: jedni vlastní výrobní prostředky a dosahují zisky vysoce převyšující jejich potřeby, zatímco druzí pro ně pracují a dostávají mzdu jejich potřeby více či méně uspokojující. Pokrok ve vědě, technice i organizaci práce zvyšují obojí, ale pronikavé rozdíly mezi chudými a bohatými neodstraňují, jenom je prohlubují. Dnes se mnozí ohánějí Masarykem, ale na některé jeho myšlenky neberou zřetel: „Větší schopnosti, a tak zvané štěstí neopravňují nikoho vykořisťovat ty méně nadané a šťastné“. A s možností uplatnit se bych to nepřeháněl. Miliony nezaměstnaných a migrantů ji nenašly.
Společenská smlouva, kterou jsi také vzpomněl, je dávnou iluzí významných anglických a francouzských myslitelů sedmnáctého a osmnáctého století, jakými byli Thomas Hobbes, John Locke či Jean-Jacques Rousseau. Námezdní pracovník takovou smlouvu nemá. Uzavírá pracovní smlouvu, která prostor pro žádné iluze nepřipouští a která pouze stvrzuje nerovné postavení vlastníka a zaměstnance.
Dobře, připusťme, že jsi v obecné rovině existenci tříd zdůvodnil. Avšak jistě mi dáš za pravdu, že současnost je na první pohled v tomto ohledu řekl bych pestřejší. Nejen odborná, ale i širší veřejnost a zejména pak politici hovoří o různých společenských vrstvách, střední třídě, její vyšší či nižší úrovni a podobně. Není takovýto pohled na společnost a její členění vzhledem k současným ekonomickým, sociálním, kulturním i jiným okolnostem aktuálnější? A to hlavně proto, že výstižněji vyjadřuje nynější společenskou realitu?
Třídy tvoří podstatu společenského systému, zatímco vrstvy jsou jen jevem, jímž se tato podstata projevuje. Jev vždy podstatu skrývá, nevyjadřuje ji zřetelně a věrně. K poznání pravdy nestačí zkoumat jev. Rozum musí pronikat od jevu k podstatě, jinak neporozumíme, jen si vytvoříme iluze. Všechno to propagandistické vyprávění většiny dnešních teoretiků, politiků i sdělovacích prostředků o společenských vrstvách či střední třídě je jen šířením iluzí.
Nejvyšší třídu, která se již více než sto let nazývá v celém světě stejně, u nás nyní zřídkakdo pojmenuje pravým jménem - tedy buržoazií. I Wikipedie, která si zakládá na své nestrannosti a vědeckosti, „přesměrovala“ buržoazii na měšťanstvo a tváří se, jako by to bylo totéž. „Nevšimla si“, že měšťanstvo už dávno neexistuje, zatímco buržoazie ano. Systém, kapitalismus, o který se buržoazie nezvratně přičinila, se v naší zemi již také nenazývá svým jménem. Pojem kapitalismus poprvé od listopadu 1989 použil na počátku devadesátých let Václav Klaus. Pak mu ho asi poradci rozmluvili, a od těch dob je tento pojem řeklo by se v režimním politickém slovníku tabu. A prostřednictvím jiných termínů jsou vytvářeny iluze, které jsi vyjmenoval ve své otázce. Inflace slov nyní zbavuje mnohé pojmy významu. To je do značné míry záměr. Mlhavé pojmy produkují mlhavé myšlení a naopak. Takže se nelze divit, když například inflace peněz „dělá“ z každého majitele garsonky milionáře; pak se zdá, jako by třídy už neexistovaly. Existují, jen jejich podoba se mění.
Třídy, a to je vymezuje, mají rozdílný vztah k výrobním prostředkům, vrstvy, o nichž ses zmínil, k spotřebním předmětům. Vlastnictví výrobních prostředků, které třídy rozděluje, je v teorii i v praxi zřetelně definované a evidované; je tudíž objektivní. Vlastnictví spotřebních předmětů ale bývá skryto ve stínu soukromí, takže určit, vymezit tento vztah je možno libovolně; je tedy subjektivní. Příslušnost člověka k třídě je jeho vztahem k společnosti. Postavení člověka ve vrstvě je pouze jeho vztahem k věcem. Vrstva má společné potřeby, třída má společné zájmy. Třídy jsou skutečností, společenské vrstvy jen zdáním.
Třídy jsou rozvrstveny, vrstvy jsou roztříděny. Mezi vrstvami je rozdíl, zatímco mezi třídami je rozpor. Výstižně jej charakterizoval Warren Buffett, americký miliardář, který rozhodně není žádným revolucionářem: „Ano, probíhá třídní válka, ale moje třída, tedy těch bohatých, v ní vítězí". To je ta nynější společenská realita.
A proč je to tak?
Protože Marx pochopil, odhalil, že třída může být úspěšná, jen když si uvědomuje své společenské postavení i zájmy z něj vyplývající, a bojuje za ně. Buržoazie, bohatí si to dobře uvědomují a za své zájmy bojují. Ne osobně. Mají na to rozsáhlý a dobře placený pravicový státní, ekonomický, politický a propagandistický aparát. Ten se ve dne v noci snaží, aby ti, které Masaryk připomíná jako „méně šťastné či nadané", si neuvědomovali své postavení ve společnosti a nebojovali za jeho změnu.
Česká levice mu to svou „stydlivostí“ usnadňuje, i tím, že se většinou vyhýbá radikálním pojmům. Možná nezná Marxův poznatek, že „být radikální, znamená jít na kořen věci", anebo ho zná a z různých důvodů se k němu nehlásí. Často tak spolu s pravicí klouže po povrchu a tím, řečeno s Karlem Havlíčkem Borovským, „chodí s pány na led". Na Západě tomu tak není. Ve spojení s tím vzniká i otázka, co je to vlastně levice a co pravice? Ale o tom až jindy.
