Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 3. díl
Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.
Vraťme se Františku, prosím, ještě k tvému předešlému vystoupení na stránkách Dialogu, kdes hovořil hlavně o třídách. Podle ohlasu čtenářů je zaujalo. Někteří z nich se přitom domnívají, že ses málo věnoval či vyhnul problému třídního boje. Chceš se k tomu vyjádřit?
Proč ne, rád, nevyhýbám se ničemu, jen odpovídám na otázky. Vznik protikladných tříd, jak jsem se o něm minule zmínil, jejich rozdílné, neslučitelné zájmy a potřeby vyvolaly mezi těmito třídami boj. Tento boj se stal i obsahem politiky, ať si leckteří profesoři politologie vyprávějí cokoli jiného. A tento boj, těsně spjatý s revolucemi, má-li být úspěšný, jak potvrzují dějiny civilizace, musí probíhat víceméně současně na třech frontách, jimiž jsou: ekonomika, politická moc a ideologie. Bojuje se v zásadě o rovné či nerovné rozdělování vytvořeného nadproduktu, o sílu, jež toto rozdělování umožní a o vědomí lidí, které stávající rozdělování buď ospravedlňuje, nebo odmítá. Kdokoli zanedbá jednu z těchto tří front je poražen. Boj tříd je podstatou historie, a kdo to nechce slyšet, nic nepochopí a je odkázán jen na pouhé biflování letopočtů. Jak napsal T. G. Masaryk: „Historie vědeckého a společenského vývoje nás poučuje, že ve všech oborech se vývoj děje nejen povlovně a klidně, nýbrž revolucemi".
V jednom z ohlasů zazněla ve spojení s třídním bojem i obava z násilí, které nemůže mít v demokratické společnosti zastání. Také proto, že při něm dochází k vandalství a demolicím soukromého i veřejného majetku a někdy dokonce ke ztrátám na lidských životech. Není tato obava, jež má blízko k realitě, oprávněná? Vždyť například zapneme-li si televizor, tak se to ve zpravodajských relacích občanskými nepokoji často doprovázenými násilím a vandalstvím jen hemží.
Násilí zdaleka nemá jen kriminální povahu. Existuje také ekonomické násilí, které na vlastní kůži zažil a občas uplatňuje každý podnikatel. Existuje také politické násilí, které je i obsahem každého vládnutí. A existuje také ideové násilí, které dobře znají mnozí duševní pracovníci na celém světě. Samotné třídní rozdíly, napsal Albert Einstein, „nepovažuji za oprávněné, a konec konců mám za to, že spočívají na násilí". Podle marxistů podstatou třídního boje není násilí, ale boj proti němu. Zejména však masmédia, hlavně ta, která, obrazně vyjádřeno, zobají z ruky kapitálu, se snaží zamlčet podstatu násilí, sociálních, politických a ideologických konfliktů, ať již se týkají války, nebo mírového soužití. Většinou záměrně se jednostranně soustřeďují na jev, na zjevné násilí, na vedlejší, ale atraktivní, často nechtěné důsledky těchto konfliktů a tak zkresleně, falešně zobrazují svět. Kdysi populární ředitel Novy to charakterizoval slovy: „Ze střípků reality vytváříme nový obraz". Takto publikované násilí zakrývá ještě násilnější, zamlčovanou podstatu konfliktů, událostí, kterých jsme svědky. Nezřídka přehnaně medializované zločiny jednotlivců jsou jakousi masmediální mlhou, za níž není vidět násilí páchané na utlačovaných třídách a národech. Tato mlha brání nám divákům, posluchačům a čtenářům v rozhledu.
Nic proti tvému tvrzení, že nelze slučovat třídní boj s násilím, které vede k vandalství a podobným jevům. V čem pak ale spočívají kořeny těchto jevů, proč našly živnou půdu v civilizované společnosti a zapustily v ní kořeny?
Civilizovaná společnost, to nejsou jakési ušlechtilé abstraktní ideje takzvaných kavárenských humanistů, ale reálné výtvory lidstva: otrokářství, nevolnictví, robota, křížové výpravy, upalování čarodějnic, desetitisíce zavražděných ve Velké francouzské revoluci či Pařížské komuně. To jsou i obě světové války, koncentrační tábory, holocaust, vraždění Indiánů, zotročení a diskriminace černochů či mccarthismus v USA, kolonialismus, miliony mrtvých v Koreji, Indonésii, Vietnamu a Chile. To je i bezletová zóna v Libyi, „humanitární“ bombardování Jugoslávie a tak bych mohl ve výčtu pokračovat. Civilizace má nekonečné množství podob. Její podstatu nejlépe vystihl papež Jan Pavel II.: „Jedna z největších nespravedlností našeho světa spočívá v tom, že těch, kteří vlastní mnoho, je relativně málo, kdežto těch, kteří nevlastní téměř nic, je mnoho". A jeho následovník, nynější papež František k tomu přidal: „Sociální disparita dříve či později plodí násilí". Domnívám se, že myšlenky obou papežů dostatečně výstižně doplňují mou odpověď na položenou otázku.
Takže civilizace a násilí jsou dvě strany jedné mince. Není to tak trochu neschůdným úskalím marxismu?
Nikoli, protože násilí není jeho programem. Podle Karla Marxe „je možné si představit, že by stará společnost mohla pokojně vrůst do společnosti nové v zemích, kde lidové zastupitelstvo soustřeďuje v sobě všechnu moc". Ovšem, jak známo, tato moc v sobě zahrnuje i moc ekonomickou. A tu si skuteční vlastníci světa, aktuálně oligarchové, z rukou nepustí. Opravdovou demokracii, vládu lidu, doposud bez milosti utopili v krvi. A následně pak krví poskvrněné postavy katů vyměnili za ušlechtilé figurky „demokraticky vládnoucích humanistů“, odsuzujících násilí. Takovou společnost marxismus odmítá. Slovy Bedřicha Engelse: „Vzájemné působení přírodních těles, neživých i živých, v sobě zahrnuje harmonii i kolizi, boj i součinnost". A vyhýbat se boji, napsal Karel Marx, „přináší často více obětí, než boj sám". Marxismus nemá nic společného s planými moralisty upejpavými před bojem, ani se zdivočelými radikály, kteří v něm vidí smysl života. Vytvoření nové, lepší společnosti se v dějinách civilizace zatím nikdy nikomu bez boje nepodařilo. Podle Karla Marxe „násilí je porodní bábou každé staré společnosti, která je těhotná společností novou".
Je nebo není tedy násilí cizí marxismu, když o něm hovoří i Marx?
Marxismu je cizí násilí spodiny civilizace, která se na každém společenském kvasu vždycky přiživí. Drancováním ve válce, vyřizováním si osobních účtů při změnách režimů, vandalstvím při fotbale, „malou domů“ v privatizaci nebo v rozdělování dotací a podobně. Tato spodina je pěnou hlubšího proudu, „odpadem“ daleko většího násilí a právě o něm se zmiňuje Karel Marx. Jeho pojetí násilí je spojeno s obranou lidí, nemají-li už jiné východisko k přežití.
