Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!
Návrat k vědeckým pramenům revoluční teorie a praxe - 4. díl
Dialog uvádí seriál rozhovorů Stanislava Zemana s marxistou RSDr. Františkem Ledvinou na téma základních marxistických východisek. Všechny díly naleznete zde.
Hned v úvodu se ti musím Františku k něčemu přiznat. Když jsi minule mluvil o třídním boji, překvapilo mě, že ses ve své argumentaci více než na klasiky marxismu, jak by se dalo předpokládat, odvolával na poznatky T. G. Masaryka, Alberta Einsteina, papeže Pavla II. a jeho nynějšího nástupce papeže Františka. Z čeho oni podle tebe odvodili své poznatky?
Postupovali stejně jako Marx. Své poznání v daných případech čerpali z drsné sociální reality, která je obklopovala. A přitom nebyli zatíženi svými ideovými předsudky či masově šířenými iluzemi. Jen tak se mohli přiblížit k pravdě. To ovšem nedokáže člověk, který společnost posuzuje jen podle toho, co mu předkládají televize a regály nákupních center.
Není příliš troufalé uvádět tyto poznatky ve spojení s marxismem? Zvláště s tím, cos tvrdil v minulém čísle, že jakýmsi středobodem třídního boje je zápas o nadprodukt, jenž prorůstá do ekonomické, politické a ideologické sféry společnosti?
Proč? Marxismus přece není výmyslem Marxe. Je syntézou předchozího lidského poznání. Marx neobjevil všechno sám. Především vycházel z dosavadního vědění, a teprve na jeho základě vytvářel dialektický a materialistický systém ve snaze co nejvěrněji zachytit společenský vývoj, jeho minulost, přítomnost i možnou perspektivu. Jako každý seriózní vědec čerpal z poznatků mnoha svých předchůdců i současníků, bez ohledu na jejich ideové a politické zaměření či případné omyly v jiných záležitostech. Tak vzniká každá věda, jež usiluje o objektivní, pravdivé poznání přírody a společnosti. Pravda zůstává pravdou, ať ji vysloví kdokoli.
Pojďme k věci. Co je tedy dejme tomu z obecného, filozofického hlediska nadprodukt? Ptám se i proto, že tento pojem se v současném společenskovědním, a tím méně v politickém slovníku, skoro nevyskytuje. Není již jakýmsi reliktem minulosti?
Některé pojmy a jejich obsah, nemohou zastarat. Patří mezi ně například sex a nadprodukt. První zajišťuje biologickou reprodukci lidstva a druhý jeho reprodukci hospodářskou. Oba pak vyjadřují existenční procesy lidstva, které nemohou ustat, jinak by došlo k jeho zániku. Vznik člověka je totiž podmíněn tím, že dokázal vyprodukovat více prostředků, než bylo nezbytné k zachování jeho rodu. Jiný živočich to nedovede, a proto se musí při vyčerpání svých existenčních zdrojů z dané lokality přestěhovat, nebo vyhyne. To postihlo všechny naše prapředky. Jenže, názorně řečeno, člověk, lidstvo se přemnožili a nemají se kam přestěhovat. Chtějí-li dále přežívat, musí produkovat více, než spotřebují, jinak by je příroda zredukovala na počet udržitelný v dané lokalitě a časem odsoudila k vyhynutí. Jenže s tím se člověk, především díky vědomí, které se mu také při tvorbě nadproduktu vyvinulo, nesmířil. Proto neustále vytváří tento nadprodukt, tedy hodnoty, které vkládá do svého rozvoje, což mu umožňuje využívat dostupné zdroje jinak a úsporněji, než je tomu u jiných živočichů, i hledat zdroje úplně nové. Člověk tak mění přírodu, v níž je zakořeněn, a tím i sám sebe. Podmínkou této proměny a zároveň i jejím výsledkem, myšleno v toku času, je nadprodukt. Činí člověka člověkem, zaručuje jeho rozvoj, a tím i dlouhodobou existenci.
Jistě mi promineš, když teď zapochybuji, jestli roli nadproduktu v dějinách civilizace, jeho vlastnosti, příliš neidealizuješ?
K tomu mám daleko. Chceš-li uvést jednu, řekněme špatnou podstatnou vlastnost nadproduktu, prosím: není imunní vůči krádeži. Jeho část lze člověku odcizit, aniž by zahynul, a jde to činit dlouhodobě. Z toho vznikly třídy a civilizace. Jedna třída odnímá nadprodukt druhé, koncentruje jej, přičemž způsobem jeho využívání ovládá rozvoj všech, hlavně pak svůj. My marxisté tomu říkáme vykořisťování. To sice vedlo k rozkvětu lidstva, ale i k vytvoření a prohlubování sociálních rozdílů mezi lidmi. Zmizela původní rovnost, v níž se člověk zrodil, a vznikla obrovská, přírodou neodůvodnitelná a v ní nevídaná nerovnost jedinců. Ti užiteční pro tvorbu nadproduktu slušněji či nuzněji přežívají, podle toho k jaké práci jsou určeni. Ti neužiteční vymírají, mnohdy již v dětském věku, přestože žijí v zemích velmi bohatých na zdroje potřebné k přežití. A ti, kteří vytvořeným nadproduktem disponují, mají často tolik majetku, že leckdy neumějí ani vyjmenovat všechny země, ve kterých se nachází. Oni rozhodují o použití nadproduktu, a tudíž koneckonců i o existenci a budoucnosti druhých. To není relikt minulosti, který jsi vzpomněl v předešlé otázce. To je bohužel stále drsnější realita dneška. A o tom je marxismus. Tuto realitu musí vidět i třeba již zmíněný papež František, není-li slepý.
Pokud jde o sociální nerovnost lidí, slepý rozhodně není. Když se o ní nedávno zmínil v Lisabonu ve své promluvě k studentům, neváhal použít termín zloději. Avšak cestu k jejímu odstranění vidí nejen v přírodě…
Samozřejmě, ovšem to je otázka z jiného soudku, o níž si můžeme něco povědět někdy příště. Teď se držme tématu a zůstaňme na zemi, u nadproduktu a jeho vzniku. Živí tvorové na naší planetě využívají pouze přírodní síly. Člověk svou prací ve společnosti dospěl k vědomí, vytvořil si řeč a vypěstoval v sobě novou sílu, jež má nejen fyzikální a ekonomickou, ale i sociální hodnotu. Je to síla pracovní, která se používáním nespotřebovává, nerozpouští se v okolní přírodě, ale naopak roste. Je tvořena znalostmi, zkušenostmi, návyky a dovednostmi, které člověk při práci získává a uchovává jako své osobní vlastnictví, a které může dále používat. Přitom čerpá nejen z tohoto vlastnictví, a z napodobování ostatních, jak to umí i vyšší živočichové. Ale díky řeči a následně písmu čerpá také ze vzkazu předchozích i teritoriálně vzdálených generací, s nimiž nebyl ve styku a které nikdy neviděl. To vše uchovává, zpracovává, akumuluje ve své paměti. Dokonce i ve věku, kdy mu začínají ubývat fyzické síly, mohou jeho duševní schopnosti růst. Výsledky práce odevzdává zaměstnavateli za mzdu, umožňující pouhou reprodukci jeho pracovní síly i třídy, k níž v daných podmínkách náleží. O získané znalosti a zkušenosti se zadarmo dělí s ostatními; předává jim je, a jejich znalosti i zkušenosti za stejnou „cenu“ získává. Tím jeho schopnost vyrábět nadprodukt, stejně tak jako ostatních pracujících, roste. A tím roste i bohatství těch, kteří vlastní výrobní prostředky a rozdělování nadproduktu ovládají. Marxismus to nazývá akumulací kapitálu. Začarovaný kruh třídní společnosti je uzavřen: čím větší jsou schopnosti lidstva, tím větší je sociální nerovnost.
Jak ale z tohoto kruhu ven? Je vůbec v možnostech společnosti, lidstva se z něj vymotat?
Jistěže je. Cesta vede od existence tříd k jejich historickému překonání, zrušení, jakožto předpokladu racionálního rozdělování vyrobeného nadproduktu ve prospěch všech. Nic na tom nemění ani tvrzení mnohých teoretiků a politiků včetně některých levicově orientovaných, že není v možnostech Země, aby zaručila důstojný život všem. Kámen úrazu netkví ve zdrojích, ale v rozdělování výsledků práce. Svým způsobem to vystihla i Matka Tereza, když uvedla: "Není problém nasytit ty chudé, ale ty bohaté". Podobné myšlenky najdeme v Bibli, v meditacích Dalajlámy, vyjadřují je racionálně uvažující vědci a občas, hlavně před volbami, dokonce i někteří pravicoví politici. Jako by si uvědomovali, že nespravedlivé rozdělování nadproduktu je podobné zhoubnému bujení. Jedná se totiž o sociální rakovinu, kterou také zpravidla zjišťujeme příliš pozdě. Potom bývá poslední nadějí operace.
