Čtěte Dialog • otázky • odpovědi, komunistický list vědeckého komunismu, marxismu-leninismu!

Úvahy o ztraceném světě socialismu

Úvahy o ztraceném světě socialismu

Šéfredaktor deníku Morning Star Ben Chacko hovoří s bývalou moskevskou dopisovatelkou KATE CLARKOVOU o její knize „Soumrak Sovětského svazu“ (Twilight of the Soviet Union) a o tom, jaké si dnes vzít poučení z chyb a úspěchů prvního socialistického státu. Překlad z deníku The Morning Star Vladimír Sedláček.

Navzdory nejlepším snahám politiků dát dohromady zlomený thatcheristický konsenzus, časy kapitalistického triumfalismu jsou pryč. Průzkumy ukazují velkou většinu respondentů přiklánějících se k návratu k veřejnému vlastnictví velkých sektorů ekonomiky a prudce rostoucí inflace posledních dvou let přinesla zpět požadavky na regulaci cen.

soumrak-sssr-kate-clarke-detail-clanku.jpg

„Dočasný unipolární model“ světové nadvlády USA, který přinesl rozpad Sovětského svazu, je také pryč, vzestup Číny se setkal s novou studenou válkou proti jinému protějšku vedenému komunistickou stranou.

Je to příhodný okamžik pro nové paměti bývalé moskevské korespondentky Morning Staru Kate Clarkové „Soumrak Sovětského svazu“.

Jestliže svět volá po alternativách ke kapitalismu na hořící planetě, pak střízlivé zhodnocení pozitiv a negativ země, která tvrdila, že je tou alternativou po většinu 20. století, může pozitivně ovlivnit náš přístup k dnešním socialistickým programům. Čím tyto paměti přesně jsou.

Zjednodušující západní narativy o demokratickém hnutí, které svrhlo autoritářský režim, jsou popřeny referendem z března 1991, v němž 78 procent voličů při osmdesátiprocentní účasti hlasovalo pro zachování Sovětského svazu, nebo skutečností, že volby do Kongresu lidových zástupců v roce 1989, které byly někdy vyhlašovány jako první demokratické volby v SSSR, vrátily mnohem nižší podíl žen i pracujících než starý Nejvyšší sovět, což jsou body, na něž Clarková upozornila.

A pro novou generaci nejistých pracujících rozhodně existují aspekty sovětského života, které se budou líbit. Jistota zaměstnání, jistota bydlení a pevné, levné ceny energií a potravin jsou věci, za které by dnes mnoho lidí v Británii dalo ruku i nohu.

„Sovětští občané to brali jako samozřejmost,“ přemítá Clarková, když ji s manželem Ricardem potkávám v jejím domě v Chesterfieldu, abych zjistila víc. „Těšily je dobré věci – bezplatné vzdělání, bezplatná zdravotní péče, bezplatná dovolená. Jistota práce, definitiva v bytě, ve kterém žili, věci, které jsou pro pracující lidi všude velmi důležité.“

Přijela jako dopisovatelka do Moskvy v roce 1985, kdy se měl systém začít rozpadat.

„Obrovskou nespokojenost jsem ale necítila. Bylo jasné, že ve srovnání s dobou, kdy jsem tam žila předtím, v letech 1967-68, tam vládla menší atmosféra optimismu.“

Možná to bylo tím, že očekávání sama o sobě vzrostla. Ke konci své knihy Clarková vzpomíná na starou ženu v Jekatěrinburgu, která sebevědomě říkala „je mléko, je máslo, všechno bude v pořádku“, ale to, co se těm, kdo si pamatovali útrapy druhé světové války, zdálo jako věk hojnosti, se mohlo mladé generaci zdát dost podbízivé.

Kyvadlo se přesto může vychýlit na obě strany a v krachující post-bankéřské Británii je dostupnost a cenová dostupnost základních potravin pro miliony lidí opět prioritou. Británie je sice jednou z nejbohatších zemí světa, ale v posledních letech v ní stále panuje strašlivá chudoba, hladové děti a obrovský nárůst bezdomovectví.

„Kdekoliv jste v Sovětském svazu byli ať už v hlavním městě nebo ve střední Asii, tak jste nikdy neviděli bezdomovce, nikde jste neviděli chudobu. Děti, kamkoli jste přišli, byly krásně oblečené, vypadaly zdravě.“

Clarková hodně cestovala, psala o černobylské katastrofě na Ukrajině, o rostoucím etnickém napětí na Kavkaze a v pobaltských státech, dělala rozhovory s horníky, kteří v Donbasu předjímali stávkovou akci. Kniha si nebere servítky ohledně křivd, které se ve všech těchto oblastech objevovaly, když se Sovětský svaz blížil k propasti. Zároveň vzpomíná na živou multikulturní sovětskou scénu.

„Byla tam spousta smíšených rodin, což je, myslím, dokladem jistého úspěchu v multikulturní sféře. A byla tam velká podpora literatury i divadla, baletu a opery, v různých jazycích národů Sovětského svazu.

Jedna z věcí, které v knize reprodukuji, je program baletu Gajané, který jsem viděla v Arménii, a můžete vidět, že je v arménském písmu, s ruštinou jen na zádech. To bylo všude stejné.“

Clarková se drží „extrémní glasnosti“ (otevřenosti, jedné ze dvou Gorbačovových charakteristických politik vedle „perestrojky“ nebo restrukturalizace), částečně zodpovědné za explozi etnického napětí, která tuto mnohonárodnostní společnost přivedla ke dnu.

Obecněji řečeno, obsesivní negativismus ze strany sovětských publikací, které se koncem 80. let začaly vysmívat každému jednotlivému aspektu sovětských dějin, od revoluce až po druhou světovou válku, zabránil vyváženému hodnocení kladů a záporů systému, což vydláždilo cestu k úplnému zhroucení.

Zejména v oblasti národnostních a etnických vztahů si Clarková myslí, že zesílení každé nesnáze mezi národnostmi a dychtivost prosazovat každou historickou křivdu se podobalo „otevření krabice s ohňostrojem“.

Sovětský svaz pracoval na pokusu vytvořit mnohonárodnostní harmonii z trosek toho, co bývalo specificky ruským impériem, v němž byli za carských dob podřízeni neRusové, ale bylo „snadné ji zničit, vidíte to s nacionalismem obecně, teď ve Španělsku, ve Skotsku. Je snadné zničit harmonii mezi národy, je obtížné ji vybudovat a udržet.“

I tak je kniha stejně otevřená k tomu, co v Sovětském svazu nefungovalo, jako k tomu, co fungovalo.

„Na plánované ekonomice byly dobré věci, ale musela by to být plánovaná ekonomika, která by více reagovala na potřeby obyvatelstva, než reagovala.“

Nedostatek konkrétních potravin a oblečení, dlouhé nákupní fronty, které se ztotožnily s koncem Sovětského svazu, byly v době jejího příjezdu v roce 1985 skutečnými problémy.

„V Sovětském svazu mohl podnik prostě jen pokračovat v tom samém, ať už to chtěl, nebo ne… Vezměme si traktory. Továrna mohla prostě dál vyrábět konkrétní model traktoru, který se vyráběl už od dvacátých let. Možná byl traktor neefektivní, spotřebovával obrovské množství nafty. Možná po tomhle traktoru nebyla poptávka ze zemědělských podniků, protože jich měly dost… Ale kdyby plán říkal, že vyrobí takový počet traktorů a továrna by plán splnila, dostávala by od státního plánovacího výboru grant, rok co rok o 50 tisíc traktorů víc. Zdánlivě nikomu nezáleželo na tom, jestli jsou potřeba, jestli jsou to dobré traktory, jestli je jejich provoz drahý. Takové věci platily v celé ekonomice. A tak se zvedla vlna názoru, že jsou nutné ekonomické změny, že jsou nutné reformy.“

Další kritika, kterou Clarková ve svých pamětech vyjasňuje, se týká postavení žen v sovětské společnosti. Dodatek ji staví do protikladu k vedoucí roli, kterou ženy hrály v prvních letech ruské revoluce.

„Rozhodně se to zhoršilo... v prvních letech hrály ženy nesmírně cennou roli a mezi bolševiky byly považovány za rovnocenné mužům.“

Proč se to změnilo, si není jistá, ale riskuje, že monolitický charakter vládnoucí komunistické strany znamenal, že nebyly k dispozici žádné mechanismy, jak by ženy mohly vést kampaň za svá práva specificky, pokud by to znamenalo kritiku vedení.

Všechno, co jste se dočetli v sovětských novinách, bylo o odlehčení zátěže pro ženy, aby mohly hrát svou dvojí roli – pracovat v továrně nebo v čemkoli jiném a pak plnit svou další roli jako matky, obecné vykonávání prací v kuchyni a v domě.

„Nikdo se neptal, jestli je to nespravedlivé, ženské organizace to nezpochybňovaly.“

Bylo to tehdy lepší nebo horší než v Británii?

„Nezažila jsem tolik mužského šovinismu, i když jsem si jistá, že existoval, ale necítily jste to ani v práci, ani ve vztahu mužů k vám, to bylo vždycky uctivé.“

Myslí si také, že kapitalistická konzumní kultura je pro práva žen katastrofální a ženám a dívkám v Sovětském svazu bylo lépe bez ní.

„Nemít všechny ty časopisy a televizní pořady, kde se ženy musí dokonale vyfiknout, s make-upem a takzvaným dokonalým tělem. Naše společnost je v tomto smyslu nechutná, vytváříme dívky, děti, které si myslí, že pokud nebudou vypadat jako jedna z těch »osobností«, nebudou krásné. Končí to tak, že si mladé ženy píchají botoxové injekce do obličeje, vylepšují si poprsí… je to nechutné, deformuje to vztahy mezi muži a ženami a chlapci a dívkami do takové míry, že se opravdu bojím o budoucnost. V Sovětském svazu nic takového nebylo.“

Clarková je také silně přesvědčena o tom, že Sovětský svaz nebyl ohrožující zemí – byl ohrožován Spojenými státy a tlačen do závodů ve zbrojení, které vyvíjely ochromující tlak na jeho ekonomiku, což podle ní v kombinaci s ohromujícími ztrátami země ve druhé světové válce, kdy byla vyhlazena téměř celá generace mužů, hrálo roli v jeho neschopnosti překonat Západ.

„Mír byl nesmírně důležitý pro tolik lidí, které jsem potkala, vynořil se v rozhovorech, když jste to nečekali. Na Sovětský svaz mířily řízené střely s plochou dráhou letu, doslova mířily na východ, a pro sovětský lid bylo děsivé, že existovala celá skupina států, které chtěly zničit svůj systém.“ V knize Clarková objíždí podzemní zkušebnu jaderných zbraní a dodnes si pamatuje, jak jí to připomnělo děsivou realitu toho, co by jaderná válka znamenala.

Soumrak Sovětského svazu je důležitá kniha, promyšlená a nedogmatická. Pomáhá čelit protikomunistické propagandě naší vlastní vládnoucí třídy a zároveň varuje postsovětskou generaci před idealizací systému, který byl vážně, v konečném důsledku fatálně, chybný. Kapitalismus je opět v problémech, a máme-li vybudovat hnutí schopné nás posunout mimo světový řád zakořeněný ve vykořisťování a násilí, musíme se z toho poučit.

Žádné komentáře

Logo

 

Názory uvedené v textech, rozhovorech a komentářích na našem webu se nemusí shodovat s názory redakce Dialogu.

©2020 Dialog. Všechna práva vyhrazena.